Požehnání

Když jsem se poprvé 19.12.2017 posadila do jeho křesla a slyšela, jak předesílá zásadní změny  mého myšlení, mých emocí, mojí práce a vlastně všeho v mém životě, nepochybovala jsem ani na vteřinu, že jsem na správné adrese.

Nepadaly žádné sliby, nic, co by mě mělo lákat a vybuzovat ve mně kdo ví jaké idealistické představy, nekonaly se žádné velké výklady, při kterých bych nabývala dojmu, že jsem k ničemu, anebo snad naopak, že jsem utrpěla vzděláním, neprobíhalo žádný dramatický, ani optimistický divadelní kus. Krátce řečeno, spíše se nedělo celkem „NIC“. V tichosti jsem věděla, že jsem.  Nápadně a samozřejmě svým způsobem, mi to připomínalo debaty se ženou, která mi svými jednoduchými, jasnými a hlubokými slovy, vyslovovanými před léty, vstoupila navždy do života, bez ohledu na to, zda se vídáme, či nikoliv.

Když potkáte někoho, kdo, přestože nemusí, zajímá se o Vás, kdo nemusí, ale má s Vámi trpělivost, kdo nemusí, ale projevuje Vám lásku bez podmínek, kdo nemusí, a přitom s Vámi sdílí svůj čas, těžko popsat výjimečnost, jaké se Vám v tomto světě dostává. Když dostane tu příležitost a jste za ni vděční, ne jen na chvíli, ale navždy, když ji využijete a uvědomujete si, že jste si tak zvolili sami a dobrovolně, a že ji nepustíte, a že budete-li denně do konce svého Bytí pracovat na všech, třeba i těch nejsložitějších tématech, když překonáte obavy, které máme všichni, a uvědomíte si, že vlastně žádné nikdy ani neexistovaly, leda tak jako přestrojení za vlastní pohodlnost a omezenost, potom se Vám stane, že do stejného křesla, odhodlaně, po měsíce a roky, usedáte zase a znovu, a že jste to stále Vy, ale vlastně zbrusu noví a jiní. Ne navenek, ne transparentně, Jednoduše jen tak, nenápadně, se stejnou rozhodností a Vírou, jako poprvé. Tak jako Já.  

A jen Vám v lásce a vděčnosti dojde, že v tom prostém, systematickém a věčném „nic“, je obsaženo „VŠECHNO“ a víte, že jiné cesty není…

Věnováno mým průvodcům.

V lásce a úctě, Jana Johanka.

614 total views, 0 views today