Nakazila jsem se

Je léto roku 2009. Čas, kdy jsem došla ke svým 42. narozeninám, tedy věku, který je označován za pomyslnou polovinu našeho života. Končí doba setí, začíná sklizeň. U mě se doba sklizně rozjíždí opravou nově koupené „ruiny“, tvářící se jako novostavba, sháněním financí, které rozsáhlá rekonstrukce a záchrana domu v jednom bude potřebovat, a které absolutně nemám, a v neposlední řadě žebráním o případný pronájem podnikatelských prostor ve městě, do kterého jsem se po mnoha letech vrátila. Jednoduše „skvělá úroda!“

Desátým rokem tu sklízím tak, jak jsem zasela a je pravda, že jsem se opravdu po výše uvedeném počátku pomyslné druhé poloviny mého Bytí bez mála deset let vážně nenudila. A i když tu zcela jemně naznačuji hororový příběh, doplněný mnohaletým soudním sporem, týkajícím se zmiňované ruiny – novostavby, pracovní nestabilitou a také v nejnevhodnějším čase ukončením nefunkčního a popravdě neexistujícího ne – vztahu, mohu zcela jistě potvrdit, že to všechno, přece jen za každodenní účasti skutečnosti, že moje setba byla až „nadpozemsky“ kvalitní. V opačném případě si totiž nedovedu představit, že bych dnes ještě vůbec byla normální, zdravá, s nádhernými plány a vizí jasného Světla před sebou.

Je zima roku 2019. Sklizeň plevele, jedovatých bylin a trní je snad za mnou, divoký přechod z jedné životní etapy do druhé se protáhl na deset let a já zjišťuji a každodenně vnímám a bytostně cítím, že jsem přece jen zcela bez újmy nezůstala. A teď nemám na mysli deset let života, které jsou přirozeně ve Věčnosti, ale mám na mysli sebe, moji podstatu, můj projev, moje Já. Pro mě příznačný optimismus, radost z každého nového i mnohaletého setkání, věčná naděje v dobro, trpělivost tam, kde se snad už ani nehodí, nekonečná chuť zkoumat, hledat, objevovat, přijímat a šířit Světem a Vesmírem to čisté, krásné a přátelské, to vše vzalo za své. Moje víra v přátelství a vzájemnou důvěru, naděje, že lidé chtějí a jdou si za svým štěstím, představa, že každý den svého života využijí pro splnění svých malých i těch největších snů, to vše se ze mě začíná pomalu, ale jistě vytrácet. Nakazila jsem se PRŮMĚRNOSTÍ, alibismem, ne – zájmem, mlžením skutečností, týkajících se mě samotné, odkládáním na příště, čekáním na něco, na někoho, na cokoliv, lamentováním a stěžováním si, malostí a spoustou škodlivostí, které mi ubližují a pomalu mě zabíjí. Nakazila jsem se těmi nejnebezpečnějšími viry tohoto světa a řeknu Vám jedno: „Už mám toho všeho tak akorát dost!“

Ještě, že jsem tak excelentně zasela. Alespoň se TADY a TEĎ ze všech těch ne-mocí Duše, těla a mysli uzdravím…jednou pro vždy!

Věnováno milované Janičce, naší dceři, která mi neúnavně ukazuje a připomíná, KDO je její máma.

V lásce a vděčnosti Jana Johanka

922 total views, 0 views today