Optimismus našeho Bytí

V posledních týdnech se stále častěji přistihuji při situacích, které snad od počátku mého Bytí patří do mého života tak, jako nádech a výdech, žel Bohu jejich průběh je pro mě čím dál tím více vysilující a v konečném důsledku většinou i zbytečný. A protože v mém životě nic nenechávám „jen tak“, a přinejmenším považuji každé téma, kterého jsem součástí, za důležité především pro mě, setkávám se v Tady a Teď se projevy „případného optimismu“ lidí, kteří jsou nějakým způsobem součástí mého života. A právě pro zmiňovaný přívlastek „případný“ vnímám, jak se věci dějí pomalu, kradmo, za to zcela jistě, ne zcela ideálním směrem.  A jako vždy, píší jen sama za sebe, takže Vás milí přátelé a čtenáři mých příspěvků nijak nebudu, a ani nechci o něčem přesvědčovat.

Když jsem chtěla v souvislosti s tématem výskytu optimismu lidí žijících, a k mému smutku i existujících v mém okolí, podívat sama na sebe, zjistila jsem, že je prakticky nemožné vypsat skutečnosti, děje, Bytosti, dary, možnosti a vize, které mě motivují k optimistickému způsobu života, k naději a plnění velkých snů a přání. Malinko mám obavu, v dobrém slova smyslu, že je to téměř všechno v mém Bytí, v čem vidím, cítím a objevuji Světlo a otisky vše-milujícího Vesmírného řádu. Možná si teď řeknete: „Nooo, asi se tak narodila, potom to má lehké!“ Jenže já Vím, že tu na Zemi, přicházíme všichni stejně, a že nic z toho, co máme, a minutu po minutě, den po dni, po dobu celého našeho života, nerozvíjíme a nepěstujeme, prostě dříve, či později ztratíme. A nemám na mysli ztrátu, jako například ztrátu klíče, ale mám na mysli ztrátu, která proběhne v nás, v našem nitru, v našem Srdci!

A tak vnímá, jak Bytosti kolem mě stále pracněji, vlastně přesvědčuji o kde čem. Dříve, před léty, to byly věci alespoň na první pohled nejasné, sporné, někdy i možná vážně malinko složité. Dnes ale často prosím, anebo vybízím k pozitivnímu přístupu u dějů, věcí a možností zcela krásných a pozitivních. A rozumím tomu, že ne každý člověk neustále hýří nápady, projekty, energií a ochotou sobě vlastní jít do všeho, vždy a všude. Jenže pokud se momentálně stále více pohybuji v prostředí, kde lidé nejeví zájem doslova o nic, potom budu muset reagovat jinak, než tomu bylo a je doposud. Ne vůči lidem, ale vůči sobě! Nemohu přece do nekonečna plýtvat svojí energií a nadšením na těch, kteří nevidí krásnou oblohu, netouží po čase tráveném v přírodě, v horách, mezi stromy, nemají zájem přečíst si krásnou knihu, vytvořit něco vlastnoručně, a potom se ze svého díla radovat, anebo se jen radovat ze svého zdraví, z blízkosti partnera, dětí, přátel, z teplého a útulného domova, ze své prázdné hlavy bez myšlenek a starostí…  Nemohu a ani nechci. Nemá to totiž smysl, leda, že tuto aktivitu vyvinu denně a s vědomím, že jakmile se jen od svého „snažení“ odkloním, bude vše při starém. Optimismus totiž nelze do nikoho vložit, a pokud jej nelze iniciovat, potom nezbývá, než přijmout skutečnost, že ne každý v tomto našem pozemském Bytí je připraven Být šťastný!

K dnešní úvaze mě přivedla zdánlivá maličkost a nebudu tu o ní psát, přestože se mi o tomto víkendu stala hned dvakrát u různých Bytostí, a protože by bylo hned jasné, o koho se jedná, a to vážně nechci. Přeji Vám ale milí přátelé, abyste se zamysleli nad mírou Vašeho životního optimismu a nadšení pro vše, co žijete a čeho jste součástí.

Kéž se Vás přívlastek „případný“ v tomto směru netýká a nikdy týkat nebude!

S vděčností Jana Johanka

994 total views, 0 views today