Odpovědnost – skvělý nástroj k manipulaci!

Milí přátelé, dnes se chci s Vámi podělit o jev, který si především v několika posledních letech, prošel (v mých očích) doslova převratem. A míním tím převratem v každodenním životě, tedy nejen teoreticky, v mojí profesní praxi. Zcela jistě prochází téma „odpovědnosti“ procesem, který jsem při terapiích a masážích sledovala, nicméně, nikdy Vás teorie tolik neosloví, jako život sám. Vlastně, když to tak píši, není to pravda! Znám dokonalé teoretiky v mnoha životních směrech, u kterých se dokonalost rozplyne, jakmile se dotknou praktického života. A možná si teď řeknete: „No, na téma odpovědnosti jsme zrovna tak čekali“. A takové reakci se není ani co divit, takže bych jí i rozuměla. Odpovědností se zaobírají stovky článků, knih, seminářů, kurzů i oblíbených afirmací, které se asi staly naším národním sportem. A je toho napsáno a propagováno ve věci odpovědnosti tolik, že rozhodně nemám šanci nic nového v tuto chvíli, na štěstí pro Vás, i pro mě, vytvořit.

Když jsem si asi v roce 2002 začala s lidmi v průběhu masáží více, a i cíleně povídat, nebylo snad člověka, který by se necítil odpovědný povětšinou za všechno, co žil nejen on sám, (což je v pořádku), ale souběžně i za všechno, co se dělo v jeho blízkém, i vzdáleném okolí. Celkem často jsem používala při debatách relativně ulevující a uvolňující obrat, že nikdo není tak dobrý, aby mohl za všechno, co se kolem něj děje. A aby bylo jasno, často šlo o situace, ve kterých se dotyčný, buďto sám, anebo za aktivního přispění nejbližších a blízkých, napasoval do pozice za všechno odpovědného mučedníka. Vždy se našel nešťastník, a nebylo jich málo, který žil ve výčitkách, že způsobil snad i příchod nevlídného počasí. Ruku v ruce s tímto pocitem se většinou automaticky dostavovaly pocity ne-dokonalosti a ne-sebevědomí, špatnosti, zbytečnosti, ne-úspěchu… Samozřejmě. Jak jinak. Pokud přistoupíme na roli viníka, následuje soud, a po něm i trest. To ale není tématem mého dnešního příspěvku. Každopádně v těchto případech následoval celkem stejný postup. Podívat se na věci konkrétně, postupně je rozplétat a dojít s každým človíčkem k jeho podstatě, jeho povaze, charakteristickým rysům a především k neutrálnímu a nezaujatému úhlu pohledu na konkrétní situaci, ve které dotyčný zpravidla nehrál téměř, anebo zcela, žádnou roli. V té době, která trvala několik let, jsem měla za to, že je to velmi složité a vážné téma, kterému je potřeba věnovat jistou pozornost a důslednost v jeho postupném odstranění. Přivlastňování si odpovědnosti za běh věcí vycházel buďto z úplné absence, anebo přebytku vlastního Ega, jakékoliv vůle se obhájit anebo se ne-ztotožňovat s tím, co s námi nesouvisí, pocitu důležitosti, anebo ne-důležitosti v souvislosti se vztahy kolem nás… Rozhodně by mě vůbec nenapadlo, čím se budu zaobírat o patnáct let později, tedy v těchto časech. Vím jen, že jevem zcela opačným.

 


Nemohu tu dnes v žádném případě vypsat tu nekonečnou řadu situací a forem, v jakých se projevuje absolutní odmítání vlastní odpovědnosti za svůj život, potažmo za svá rozhodnutí a konání, která mají dopad na situace, vztahy, Bytosti a jedním slovem všechno, co nás obklopuje, anebo zdánlivě s námi nesouvisí. Hezky rychle jsme se naučili odmítat jakýkoliv podíl na tom, čím si procházíme, jak se rozhodujeme, jak jednáme vůči sobě a ostatním, jak žijeme, jaký je náš stav na všech úrovních Bytí, jaký vliv máme my sami na chod dějů a věcí, odmítáme přijmout za své cokoliv, co je nám třeba jen částečně nepříjemné, co se nám podle našeho hodnocení ne-povedlo, anebo NENÍ PODLE NÁS!!! Jako zásadní vidím skutečnost, že k tomu všemu dění kolem žel Bohu dopomáhá nepřeberné množství rádoby „duchovna“, ale i „odborného koučování“ všemi směry, nepřeberné množství seminářů, kurzů, textů, webových stránek, hlásajících svobodu, svobodu, svobodu! Přitom je až zarážející, s jakou samozřejmostí a jistotou si mnoho lidí vykládá všechnu tu „podporu“, s jakou neochvějností věří svému výkladu a přijetí doslova kdečeho, s jakou rychlostí skálopevně mnozí žasnou sami nad sebou, a to bez bezvýhradně. Přitom všechno, co, anebo kdo jim stojí v cestě, je slepě souzeno, odmítáno, pošlapáno, uráženo, ničeno a překrucováno. Celé to vynesení sebe sama až do nebes, bývá většinou prosto jakékoliv zemitosti, čistoty, harmonie a sounáležitosti s Jednotou, harmonie s Vesmírem. Momentální ohromenost nad vlastním „domnělým úspěchem“ a „ představou proměny“, která především ničí, je pojmenovávána jako „vlastní, svobodná cesta“, prosazení sebe sama, aniž by se prakticky cokoliv prosazovalo, kromě chytračení a zhlížení se ve svém úžasném procesu.  Laciné a povrchní interpretace uspokojují jejich aktéry tak, že vlastně ani nečekají na reakce, protože nepochybují.

A tak rosteme!! Co na tom, že člověk si člověka neváží, co na tom, že je stále více a více ne-mocných, co na tom, že jsme čím dál tím více sami, izolovaní od zbytku Světa, co na tom, že rodina i společnost jsou v rozkladu, co na tom všem záleží, když jsme si tak jistí, když odpovědnost mají mít druzí, co je nám do toho, co způsobujeme sobě i ostatním, co na tom, jaký vliv a dopad naše konání bez pocitu vlastní odpovědnosti má. Vždyť máme načteno, vždyť máme nasdíleno a odlajkováno jako smyslu zbavení přesně tolik, co někteří, jako smyslu zbavení produkují denně v sociálních sítích, bez pocitu odpovědnosti za to, co všechno to nepobrané moudro způsobuje. Nikde nechybíme, na všechno máme svůj úžasný názor, který sdělujeme bezohledně a neomaleně vůči okolí, s notnou dávkou sebevědomí, tolik jsme se nadřeli, abychom se dočkali uznání, důležitosti a velikosti.

Vím, že je to dočasné období, jako všechna předchozí. Vím, že nic netrvá věčně, a že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Vím, že je to možnost, jak spadnout z výšky na zem a ten dopad pocítit. Vím, že každá akce má svoji reakci…

Co ale nevím je, jak to vše ustát v lásce a vděčnosti, přátelé. No, snad to s Vírou a Pokorou zvládnu, více totiž nemám.

Jana Johanka

628 total views, 0 views today