Změňme snahy na přirozenost

13.06.2018

Když se tak dívám kolem sebe, a když vidím, jak se většina lidí stále „snaží“, mívám pocit, že se svět nikdy nezmění. Lidstvo je velmi snaživé, a asi jen málokdo si uvědomuje, kam nás to všechno snažení vede. A snahy jsou prakticky všudypřítomné. Snažíme se sehnat práci, snažíme se našetřit na auto, anebo na dovolenou, snažíme se uspět při zkoušce, snažíme se získat ženu, či muže podle svých představ, snažíme se vypadat tak, či onak… Co na tom, že je tu prastarý výrok: „Každá snaha marná!“ Kdo se alespoň čas od času (o pravidelnosti se ani nezmiňuji), podívá sám na sebe a objektivně vyhodnotí, že se možná i tak trošku zbláznil, že vlastně sám nerozumí tomu, co a proč vlastně dělá to, co dělá, že se vzdaluje sobě i ostatním? A kdo je vůbec schopen připustit, že je třeba zcela „jiný“ a „jinde“, než byl například před rokem, dvěma? A že zcela vyměnil dosavadní život za svoji utkvělou představu perfektního plánu a cíle? Kdo se dokáže nachytat při zcela zcestných a iracionálních, často každodenních projevech, vycházejících z neskutečných snah? Mám za to, že téměř nikdo. Lépe řečeno ten, kdo by si toho všimnout dovedl, se již dávno snažit přestal. A ostatní, Ti se snaží! Kombinují, vymýšlejí, plánují sobě, plánují ostatním, cítí se aktivně a zajímavě, doslova překopávají to, co bylo jejich možná jedinou přirozeností a projevem vlastního nitra, opouští svoji vlastní podstatu pro vidinu prakticky čehokoliv. Na cíli podle mého totiž ani příliš nezáleží, protože to, čím kýženého výsledku snaživci zaplatí, se s nějakou zdolanou metou povětšinou nemůže ani rovnat.

A tak namísto toho, abychom dali osudu, Vesmíru, „náhodám“, a především přirozenosti života volný průběh, běháme po kurzech, seminářích, motivačních setkáních, sebepoznávacích projektech a táhneme si z nich sebou hlavu plnou hesel, citátů, afirmací a milióny informací, které nás hecují a podněcují ke kdečemu. Plánujeme o sto šest a pleteme si život s nekonečnou soutěží, kdo dříve, kdo lépe, kdo dokonaleji, kdo první, jak uspět, jak vyhrát, jak se vdát, jak ji, jeho sbalit, jak zhubnout, jak se předvést… TO všechno nám ale bere tolik síly, tolik času, tolik prostoru, tolik přátel a tolik klidu, že až TO všechno nakonec třeba i máme, zjišťujeme, že nemáme vůbec nic z toho hodnotného a přirozeného, co jsme měli JEN TAK, přímo v Srdci, v sobě, v lásce. A to mě bolí, přátelé.

Jana Johanka

578 total views, 0 views today