Příběh druhý

13.05.2018

Další kruh se uzavřel.  Příběh se šťastným průběhem a koncem, který má, a ještě dlouho bude mít pokračování, začal před několika měsíci, kdy ke mně na terapii přišel asi pětačtyřicetiletý muž. Přišel si pro masáž, a nejsem si jistá, zda třeba jen tušil, pro co všechno to další, co přesahuje naše fyzické tělo a naše, životem mnohdy omezené, projevení sebe sama. U něj to v mnoha směrech platí mnohonásobně. Je geniální, jak „Božské načasování“ svede naše cesty dohromady, a jak nemožné, se stává skutkem a realitou téměř ihned, je-li ovšem naše Srdce odvážné a mysl otevřená. V tomto mém dnešním, velmi krásném příběhu, na sebe události nenechaly příliš dlouho čekat. Hlavním hrdinou je muž na pravém místě a velkou roli tu sehrává i jeho krásná a milující žena (jejíž čas teprve přijde), a také bezesporu dvě dcerky Danielka a Eliška, které uzavírají v našem příběhu prozatím neúplný výčet.

Masáže u mě doprovází zpravidla celkem slušný „výslech“, týkající se všeho, co uzná příchozí Bytost za vhodné mi sdělit. Je to můj způsob a přístup ke každé individualitě, a samozřejmě to sebou přináší celkem specifický a úzký profil potencionální klientely. Člověk nesoucí „pouze“ své tělo na terapii, se u mě pravda příliš nezdraží. Ale tak to je, a tak to i zůstane. Všechno je v pořádku a jsem si jistá, že každý masér, terapeut, ale třeba i prodavačka v obchodě si časem uvědomí svoji roli tu na Zemi. Záleží ovšem také na tom, do jaké míry je člověk ochoten a schopen sebe sama vědomě projevit. Platí to i pro druhou stranu, a v tomto případě pro muže, který si jen přišel pro podporu a povzbuzení. Za sebe mohu říci, že tentokrát jen velmi jemné a nenápadné. Víte, ta příležitost sdělit nezainteresované Bytosti své niterné pocity, emoce a „naše“ pravdy, bez nároku na soudy a hodnocení, dovedou způsobit lavinu dění, které na sebe mnohdy celá léta nechává čekat.

A teď už k samotnému příběhu…

Po ztrátě maminky vyrůstal můj dnešní „hrdina“ od malička spolu se svými dvěma sourozenci, s tatínkem a se ženou, se kterou se jeho táta, jako muž se třemi dětmi oženil. Do této rodiny ještě přišlo čtvrté, společné dítě. Jistě Vám nemusím nijak zvláště popisovat, že před čtyřiceti lety se nikdo nezaobíral psychikou a vnitřním světem dítěte, které necítí vlastní maminku, které chtě, nechtě, vnímá rozpoložení vlastního táty, který ztratil svoji druhou polovinu ve chvíli, kdy to pravděpodobně absolutně nečekal, dítětem, které si jen samo v sobě, jako každý člen nově vzniklé rodiny, prožíval nové, mnohdy velmi nesnadné skutečnosti. Dnešní doba sebou přináší spoustu možností, jak se se svými bolestmi, ztrátami, či domnělými křivdami můžeme přinejmenším podělit, ať už v rovině odborné, anebo přátelské. V tomto případě o takových možnostech nemůže být ani řeč. A nejde zdaleka jen o našeho hlavního aktéra, ale doslova o všechny zúčastněné. I toutu skutečností je potřeba se vždy zaobírat prosím, i když je přirozené, že složitosti dnešního Světa nás většinou strhnou do pocitu vlastní důležitosti a stavu, kdy se cítíme jako ty největší oběti nelehkého osudu. K tomu ještě doba, o které je tu dnes řeč, sebou přinášela tisíce praktických, a řekněme světských komplikací a skutečností, než aby se mohl dostatečně rozvinout prostor pro vzájemnou pomoc a pochopení situace jako celku. A jak to tak v životě bývá, po odchodu maminky ze života, a sžívání se v nové rodině, došlo po letech i ke ztrátě tatínka, aby se tak naplnily všechny události, jaké jsou nám, podle mého, předurčeny. Dopad těchto událostí už v této chvíli vykonal a dokonal své, a tak se bez dalšího podrobného rozepisování zmíním o sledu událostí, které vlastní sourozence, z již zcela neexistující původní rodiny, a „druhou maminku“ na desítky let rozdělily.

A právě teď se nacházíme ve chvíli, kdy se můj dnešní příběh stává inspirujícím a krásným pro všechny milující a otevřené Bytosti, i kdybych jí měly být jen já sama. Více než dvacet let se zaobírám přítomností lásky tu za Zemi, takže si nedělám žádné iluze o její přítomnosti co do kvantity, a ni nejsem v tomto směru na druhou stranu pesimistou, který o přítomnosti lásky tu na Zemi pochybuje. Ale všichni známe přísloví o šafránu… Jednoduše, ať už to způsobilo cokoliv, a ať už se v našem dnešním hrdinovi cokoliv pohnulo, postačila snad jedna, anebo dvě společné terapeutické hodiny k tomu, aby se po celém tom dlouhém, a zcela nejasném a neutěšeném čase odloučení vydal, na základě osobní a otevřené debaty dvou Srdcí, „druhou maminku“, najít. A jel najisto, protože věděl, pokud stále žije, kde ji hledat. A stalo se! Zcela nepřipravenou, a pravděpodobně i v tomto směru dávno už nic nečekající ženu, žijící jen pár desítek kilometrů od vlastního domova, ztracený „syn“ našel. Od této, velmi silné a požehnané chvíle, se celá rodina zapojila do obnovení ztraceného vztahu a mám za to, že jde o přijetí se vším všudy, bez ohledu na předešlé události, bez ohledu na uplynulý čas, bez ohledu na minulost, která většině Bytostí tohoto světa brání v projevu, který nám byl poskytnut samotným Bohem, v projevu naší podstaty a největší síly, v projevu lásky.

Než budu moci zcela ukončit moje dnešní psaní, podělím se s Vámi o doslova úžasný zážitek, který mi byl dopřán tím, že jsem se při masáži v minulém týdnu sama osobně setkala s maminkou, o které je tu po celou dobu řeč. Setkala jsem se s Bytostí, která je díky několika málo větám a díky velkému a krásnému Srdci jednoho muže, a potažmo celé jeho kouzelné rodinky, šťastná a vděčná tak, jak umí být vděčný jen málokdo. Vždy stojí za to se otevřít, vždy stojí za to dostat a dát další možnost k nápravě. Ostatním, a především sobě samým, přátelé. Přesně tak, jak praví jedna moudrost: „Zachráníš jednoho, zachráníš celý Svět“. I když v tomto příběhu nejde doslova o záchranu, ani o život.

Ale kdo ví…?

V lásce a s obdivem Jana Johanka

660 total views, 0 views today