Naše pravdy

10.03.2018

Nikdy by mě nenapadlo popírat cokoliv z mého dřívějšího, anebo přítomného života. Žiji, jak umím a je snad nad Slunce jasné, že nejsem ve všech oblastech života zrovna jednička, je jisté, že ne vždy se vše dařilo a daří, ale vím, že člověk stejně vždy, v každém okamžiku svého života, dělá to nejlepší, čeho je schopen, na co se cítí, co momentálně vidí jako to nejlepší, nejoptimálnější, anebo třeba nejúnosnější. Když k tomu všemu připočtu věčnou snahu zavděčit se a vyhovět všem lidem kolem, je zjevné, že život často opravdu není peříčko. Ale i přes to si trvám na svém, že není proč cokoliv popírat, od čehokoliv se distancovat a lhát si do vlastní kapsy. Je komické, že si lidé myslí, že různé zastírací manévry, polopravdy a manipulace snad dopadají především na okolí, protože tomu tak není.

Denně slýchám výklady životů tak, jak jejich aktéři chtějí, abych je brala. Já, anebo kdokoliv jiný. A zdaleka se nejedná o příběhy, o kterých netuším. Je až zarážející, jak Vám dokonce i nejbližší, blízcí a známí popisují často něco, co se odvíjelo, anebo odvíjí přímo za Vaší účasti, před Vašima očima a dávají svým příběhům zcela jinou podobu. Takovou, která se jim hodí, která jim vyhovuje, s pocitem, že Vás zpracují podle sebe. Stejně, jako neúnavně zpracovávají sebe sama. Posloucháte, nevěříte svým uším a jen se můžete dohadovat, co tím dotyčný, dotyčná myslí. Jste přítomni interpretaci výmyslů, kterým jejich aktér sám věří a je o nich mnohdy skálopevně přesvědčený. V tomto směru mám asi největší zkušenost v průběhu osmiletého soudního sporu ohledně našeho bývalého domečku. Původní majitelka a žalovaná v jedné osobě si neustále trvala na svém tak, že o svých pravdách byla absolutně přesvědčená. Není to omluva, ale tu byly ve hře doslova milióny korun.

K čemu, anebo komu, má ale sloužit nekonečná řada malých a velkých lží, souvisejících s naším přirozeným vývojem, naším osobním růstem, objevováním mechanismů naší cesty tu na Zemi, s každým krůčkem našeho osudu? Opravdu máme za potřebí popírat a odmítat sami sebe, anebo naše životní zkušenosti jen proto, že se odvíjely tak dokonale, jak jsme „JEN“ toho byli a jsme schopni? Vážně musíme za cenu sebe-znehodnocování v očích ostatních, často velmi milujících Bytostí, hrát stupidní hry, které jsou absolutně kontraproduktivní? A vážně si myslíme, že to snad někdo ocení?

Sama za sebe mohu říci, že jsem expert na komplikace a složitosti života. Sama za sebe také mohu říci, že vše, co jsem si v životě doposud uvařila, jsem si také hezky sama snědla. Mohu ale také říci, že když už jsem na světlo světa s něčím přišla, nelenila jsem, a pěkně popsala Janu Pasekovou takovou, jaká byla a jaká je. Na to si příliš CENÍM OSTATNÍCH, a především SI VÁŽÍM SAMA SEBE, než abych hrála divadlo, a nestála přitom na prknech, která znamenají svět. A vím jistě, že pokud popíráme svoji minulost, anebo ji překrucujeme k obrazu svému, budeme tak za nedlouho činit i v případě naší přítomnosti. Není důvod myslet si cokoliv jiného. Jestliže nemáme dostatek vděčnosti za vše, co nás přivedlo do dnešní podoby v Tady a Teď, ať už vůči sobě, či ostatním, nebudeme žít v radosti a vděčnosti ani v tom, co přijde. A že nevděk světem vládne, o tom já vím své.

Přeji nám všem přátelé, abychom s nadhledem, smyslem pro humor, odvahou, a především s pokorou vnímali vše, co nás dovedlo až do tohoto bodu v průběhu celé naší Věčnosti, bez příkras, bez znehodnocování a v pravdě. Ať už to bylo a je cokoliv.

Jana Johanka

886 total views, 0 views today