26.02.2018

Milí přátelé, jsou to jen dva dny, co mi z pobytu s manuální lymfodrenáží odjel člověk, který rozhodně zásadní měrou přispěl k napsání mého dnešního příspěvku, ale především mě přivedl ke zlomu, se kterým se teď s Vámi podělím. Není jediná důležitá energie v tomto poznání, ale rozhodně ta nejdramatičtější a nejdrsnější. Tedy alespoň v mých očích. Nebudu Vás trápit ohavností posledních dní, ale v podstatě jde o to, že jsem definitivně pochopila a snad i v příštích týdnech a měsících otevřeně přijmu i své nesouhlasné prožitky a pocity z některých lidí, kteří byli, anebo snad ještě i jsou v mém životě, a vlastně v ideálním případě si dovolím bez ostychu a pocitu hanby, či selhání nazývat zvrhlosti, svinstva a temné a chladně promyšlené úmysly některých lidí a brát je tak, jak je jednoduše cítím a vnímám. Krutost toho člověka je pro mě tak neúnosná a nezvladatelná, že jsem se právě přes něj podívala na své vnitřní zoufalství z počinů druhých do úplné podstaty svého vnímání a došlo mi, že unést, omlouvat a tolerovat něco takového prostě již NEBUDU A NECHCI! A nehraji už dávno na to, abych za to poznání byla tomu člověku vděčná. Neudělal nic více, než že se projevil a projevuje jako zrůda, a na mém poznání, se kterým se teď, jako s novým rozměrem Jany Pasekové, budu muset vypořádat já sama, se při své podstatě naštěstí podílet nemůže už vůbec. Moje trpělivost je u konce a mé psaní berte prosím jako vypsání se z mnohaletého vnitřního hlubokého smutku a rozervanosti z okolního světa, tedy i mého světa, který miluji. Nehledám ospravedlnění, nehledám pochopení, nehledám ovace. Prostě, JSEM JAKÁ JSEM.

Řekla bych, že po letech mojí masérské praxe, a samozřejmě především po více než půl století života tu na Zemi, mohu mít alespoň nějakou představu o životě. Obzvláště, když nevynechám jedinou příležitost, kdy mohu poznat, poučit se, pochopit, přijmout. Řekla bych, že se mi to místy daří, spokojeně si užívat času, mě určeného k realizaci a sebe-poznání. No v posledních dnech mi dochází, že neustálé, do nekonečna opakující se způsoby našeho života, odvíjející se tak, jak možná nejlépe dovedeme, nestačí, stejně jako nestačí cítit se dobře někdy, občas. A vlastně třeba i častěji než jen občas. Denně analyzujeme situace, poznáváme různé lidi, zvládáme úkoly a výzvy a všechno to dění, spolu s našimi reakcemi nás směruje. Ten směr následně s naší představou o životě a možnostmi, které máme, a také s „ohledem“ na vše vnější kolem nás, to všechno společně dává impulzy k jednání, o kterém si „chceme myslet“, že je tím nejlepším. Každé poznání a překonání dalších a dalších skutečností posuzujeme převážně podle toho, jak to půjde dohromady s okolím, s blízkými, s rodinou, s partnerem, dětmi, rodiči, šéfy, podřízenými… Bytostně si přejeme, aby to „nedrhlo“  nikde v okolí, a pokud možno ani v nás. A jako měřítko samozřejmě bereme fakt, že pokud nejsme ve sporu, pokud je klid, pokud nikdo a nic neklade odpor, pak máme vyhráno a cesta se nám daří.

Ani netuším, kolik let systematicky žiji s odhodláním, pěkně podle mojí představy empatie a lásky, nechat si každého dělat, co chce. Bude to nejspíše těch 21 let, co jsem masér a povídám si s lidmi, anebo je to 45 let, kdy jsem začala vnímat všechno to dění u nás doma, rodiče, sourozence, prarodiče… Je jedno, jak dlouho to trvá, důležité je jen to, kam jsem se to s mými představami dostala. Pravděpodobně jsem to myslela dobře, protože, jinak bych to asi celá ta léta nedělala, ale pro všechnu tu snahu podpořit ostatní v jejich cestě, přes všechen ten zápal vyprovokovat v nich jejich potenciál, přes všechna ta přání, aby si šli za svým a nezastavili se, jsem se odstřihla od svého nitra. Snad milión krát jsem se k tomu přiblížila a vždy, říkám vždy jsem to vyměnila za podporu někoho dalšího, něčeho jiného. Ta nemoc, kterou vidím všude kolem, ta zrada sebe sama, to opuštění mého Srdce, to přehlížení svých pocitů a niterných stavů, to nerespektování vlastní priority se dostavuje v dnešní době více než kdy dříve. A nejde o to, co dělají ostatní. Jde jen o nasměrování se do nitra, jde jen o poznání pocitů a stavů, kterými si při tom všem dění kolem procházím právě já, jde jen o to, udělat si čas a dostatečně se věnovat sobě, rozpoznat, jak to mám já, v takové, či jiné situaci, jde o doplnění dalšího kamínku do mozaiky poznání sebe sama. Jen tak je možné uvědomit si svoje procesy a užívat si je, ať ty krásné, láskyplné, anebo i ty nepohodlné, složitější a také je brát, takové, jaké jsou. Tím neustálým se obracením ven vůbec nestihneme vnímat, natož tak chápat, s kolika vnějšími okolnostmi vnitřně ne-harmonizujeme, ne-souhlasíme, ne-sdílíme a ne-přijímáme je stejně jako naše okolí. Ale o to tady nejde. Jde o mnohem vážnější a zásadnější téma, než je neustálý souhlas se vším, co si kdo pro sebe hezky odůvodní a pojme za „dobré“. Nechat Být ostatní v jejich konání nemusí vůbec znamenat s tím také souhlasit. A to je můj největší objev, který jsem v těchto posledních dnech udělala.

Mořím se tu celá léta a bojuji ve svém Srdci s tím, že lidé kolem mě se pouští do mnoha věcí, do mnoha rozhodnutí, do mnoha změn i nečinnosti, které se mnou v konečném důsledku jaksi potažmo souvisí, a které respektuji, se kterými ale na druhou stranu bytostně nesouhlasím. Bojuji tu se sebou a trápím se svým selháváním v tom smyslu slova, že jsem zatím asi příliš nepostoupila ve svém poznání, pokud absolutně souhlasně nekývu na všechno to často nesmyslné, destruktivní a temné kolem nás. A nevím, zda si dovedete představit ten údiv nad objevem, že třebaže nechám jít někoho rovnou do pekla, mohu si dovolit s jeho cestou nesouhlasit. Já jsem totiž doposud nejen že mlčela vně, ale i uvnitř. A tak především ztráty v mém životě jsem si nijak niterně neodžila, všechny ty odchody Bytostí, o které stojím, na kterých mi záleželo a záleží, jsem si mimoděk a zažitě nedovolila oplakat, odžít, odstonat, a co já vím, co ještě jen proto, že se to podle mého neslučuje s přijetím něčího rozhodnutí. Stávám se neviditelná, nepodstatná, teď už nedůležitá pro ostatní i pro sebe. A mám teď na mysli pocity a emoce, nitro, které je to nejcennější, co máme. Lidé si dělají, co chtějí a nestojíte jim ani za slovo, o upřímnosti a otevřenosti nemluvě. Dělají z Vás blbce a dovolují si tvrdit, že jsou stále stejní!

ALE CO JÁ??? Co do háje já se svými bolestmi a smutky! Už mám dost pochopení a bezmezné tolerance. Už mám dost sobectví kolem dokola! A nevím, jak s tím vším teď naložím přátelé. Vím jen, že se teď budu mnohem více modlit sama za sebe než za ostatní. Bez výčitek, bez pocitů viny. Alespoň na čas, než se ukáže, co dál, protože to já momentálně vážně nevím. Snad jen, že Být v sobě postačí.

Jana Johanka

698 total views, 0 views today