Na prahu nového

19.02.2018

 

Milí přátelé, dnes budu psát o tématu nanejvýše aktuálním a mám za to, že i nanejvýše potřebném. Jsme totiž v čase, kdy veškeré reakce na všechna naše jednotlivá konání a naše konkrétní myšlenky, na sebe nenechají příliš dlouho čekat a svojí intenzitou budou postupně překvapovat nejednoho z nás. A je v tuto dobu opravdu potřebné zůstat v klidu, v bdělosti, s očima a ušima otevřenýma, s rozhodností a odvahou, které třeba i dlouhá léta zůstávaly v našich Srdcích nepoužité a nevyužité. Všichni víme, že život je třeba žít a také si ho užít. Naplno, podle sebe, v harmonii s vnějším světem a Vesmírem, a že čas plyne mnohem, mnohem rychleji, než si vůbec dovedeme představit.

 

 

Mnozí z nás jsou v situaci, kterou si už více méně uchystali vědomě, a která je lidově řečeno „na spadnutí“. A přesto právě teď, přesně před posledním, rozhodujícím krokem, se tak nějak cítíme nejistí, nesví, pociťujeme obavy, zda to všechno, k čemu jsme směřovali dlouhým, a často nesnadným procesem, vážně chceme, myslíme vážně, a zda se nám to třeba jen všechno nezdá. Dobře si pamatujeme dobu, kdy jsme si zoufale něco přáli, kdy jsme po něčem toužili, kdy naše plány byly v nedohlednu. Znovu opakuji, přáli jsme si NĚCO MÍT, NĚČEHO DOSÁHNOUT a NEŠLO TO. A najednou teď je to na dosah a my v obavách váháme, a mnohdy popíráme sami sebe, se vším, čím jsme si procházeli a tváříme se, jako bychom  SI VŠECHNO PŘÁT  PŘESTALI, a to přesně v okamžiku, kdy jsou naše modlitby vyslyšeny! Je jedno krásné a pravdivé přísloví, že PŘED ÚSVITEM BÝVÁ NEJVĚTŠÍ TMA, a nic snad poslední týdny u mnohých z nás nevystihuje lépe, než těchto pár slov. Znovu pouštíme ke slovu náš rozum a dovolujeme mu nabourávat naše přesvědčení, znovu si zakazujeme divnými a mizernými záminkami beztak nezvratné změny, znovu mlžíme věci minulé a přikrášlujeme si neúnosnou minulost, a to vše jen proto, abychom neudělali třeba jen jedno jediné rozhodnutí uvnitř sebe.

Jsme ale vážně připravení zůstávat v dávno odžitém? Opravdu chceme ztrácet svůj drahocenný čas tím, co splnilo svůj účel a pozbylo na významu? Opravdu chceme riskovat, že všechny brány světa se nám zavřou a my nepoznáme, kam vedou? Vím, že nechceme! Vy všichni a ani já ne, přátelé. Není většího hříchu v našem životě, než nerespektování sebe sama. Udělejte tedy vše potřebné a nutné a odměna Vás nemine.

A i mě samotné nezbývá, než konečně přestat ČEKAT… a začít JEDNAT a ŽÍT!

Jana Johanka

774 total views, 0 views today