Do lepších časů

12.02.2018

Včera večer jsem měla hezký a zajímavý telefonní hovor. Občas se stane, že se na hodinku, dvě, sejdu s někým, aniž se známe, a proběhne mezi námi terapie na dálku. Jednoduše někdo vytočí, po předchozím doporučení přátel, či známých, moje telefonní číslo, a má-li to tak být, dějí se doslova zázraky. Stejně tak tomu bylo včera. Ta spontánnost ze strany jedné, a nepřipravenost ze strany druhé, mě vážně baví. Je to zcela jiné, než poslouchat stále dokola ne-upřímné a ne-pravdivé informace klientů a známých, kteří se Vám ještě s klidem dívají do očí a myslí si, že mají všechno zvládnuté. Včetně mě!

Všeobecně vnímám, jak se vztahy, situace a procesy kolem mě vyjasňují, bez ohledu na interpretace jejich aktérů. A je zajímavé sledovat především sebe samotnou, protože v přístupu k životům mých blízkých a známých mám na čem pracovat. Umění Být a NECHAT BÝT není zrovna vždy pro mě snadné. Ale pro koho je, viďte?

A tak si jasně uvědomuji rozdíl mezi klientem, třebaže úplně cizím člověkem, zato ochotným naslouchat, otevřeně komunikovat, sdílet svoje pocity, postřehy, domněnky, skutečnosti a omyly a „přáteli“ a klienty, kteří se přímo přede mnou a ostatními uzavírají do svých nových situací, světů, vztahů a sebeklamů a teatrálně, rádo by věrohodně, více pro sebe, než pro mě a okolí, vysvětlují, odůvodňují, popisují a utvrzují celý Vesmír o svých „pravdách“ a štěstí. A vím, že je to i můj proces, právě v tom, nechat si ty první, ale především ty druhé, dělat si CO chtějí a také JAK chtějí. A mohu snad říci, že mě to zaměstnává po několika měsících mnohem méně než třeba ještě před rokem, možná i šesti, sedmi měsíci. A je to vlastně pochopitelné, protože když se zaobíráte sami sebou, nemáte čas na zbytečnosti.

Včerejší „terapie na dálku“ dopadla skvěle, a žena, která volala s celou řadou svých domnělých obav a pocitem nejisté budoucnosti, se loučila v pochopení, přijetí a radosti ze všeho, co prožila, žije a co ji může čekat. Ovšem, bude-li si to přát.

A tak, ať už se nám děje cokoliv na základě našich niterných přání, anebo svých „přesvědčení“, je to nakonec vždy naše dílo, kterého dosahujeme. A je dobré, naučit se to respektovat a z povzdálí sledovat Vesmír, jak každému dává, co si zaslouží a co potřebuje.

Jana Johanka

812 total views, 0 views today