Vděčnost nezná „ale“

24.01.2018

Skutečnost, že se v každém okamžiku života rozhodujeme mezi poznáním a jistotou, určuje směr našeho života, a také každá z těchto možností napovídá, zda se budeme pohybovat mezi starými známými, stejnými kamarády a přáteli, ve stejném zaměstnání, se stejným partnerem, ve stejné rodině, anebo nám osud pošle naproti nepřeberné množství Bytostí, zkušeností, dobrodružství a možností. Vždy podle božského načasování, tedy nám přesně „na míru“. Ani příliš brzy, ani příliš pozdě, ale podle našich niterných, mnohdy dlouholetých přání, proseb o pomoc, či podporu, anebo na základě upřímných modliteb.

Ať tak či tak, cestu si volíme sami, a o podporující, či brzdící prostředky si říkáme zase jenom my. Je zvláštní, že touhu po vědění, lásce a míru máme zpravidla do té doby, dokud se nezačne celý Vesmír hýbat tak, abychom dostáli svého, zpravidla ne-snadného cíle. Mnozí si teprve začneme uvědomovat, co všechno nám stojí v cestě, co všechno bude jinak a co všechno opustíme. Ano, MY OPUSTÍME! A přesto, že je to tak jasné a zřejmé, začneme často propadat úzkostem a obavám z přicházejících změn a ze všech těch „ztrát“, které přitom vyprovokujeme my sami. 

 

V počátku jedno jediné, nevinné rozhodnutí, ať vědomé, či nevědomé, spustí lavinu dění, kterou najednou nezvládáme, nechápeme, bereme si osobně, dramaticky prožíváme a mnohdy máme dokonce i tendence raději vzít, při představě jistých ztrát, všechna svá odvážná rozhodnutí zpět. Přitom situace, které v našem životě uzrají a dojdou k naplnění nás samy postaví před další krok vpřed, anebo jistou stagnaci. Tak rychle a snadno zapomínáme na proces, který zřetelně předchází momentu, kdy už nelze jít dál dosavadním způsobem, se stejnými lidmi, na stejném místě, za stejných podmínek. Naše vědomí posbírá odvahu a spustí cestu uzdravování, která nemůže dopadnout jinak než posunem do lásky, míru a harmonie.

Žel Bohu naše Ego vytáhne všechny svoje zbraně, a rčení „rozum je ďáblova děvka“ si začne přicházet na své. Najednou je nám líto někoho, něčeho, sebe sama, najednou si nepamatujeme, že jsme třeba už celé měsíce, anebo nejspíše i léta strádali na všech úrovních naší Bytosti, Duši nevyjímaje, najednou si vzpomeneme, že milujeme, naše přesvědčení, že život se stával neúnosným, se rozplyne do nenávratna a ještě o všem utvrzujeme celé široké i blízké okolí, abychom to především my sami stále dokola poslouchali.

Naše svobodná vůle bere za své, cesta do lásky se očividně začíná klikatit a prodlužovat, případné viny rozdělíme, pokud možno mezi všechny, sebe nevyjímaje, anebo právě kromě nás. Naše strachy vytáhnou na svá poslední, za to však dokonalá tažení, abychom si náhodou nevšimli práce Vesmíru, který nás za naše prvotní rozhodnutí ihned začne podporovat a obdarovávat takovým způsobem, o jakém se nám do onoho rozhodného dne ani nezdálo. Na řadu přicházejí znovuobjevení milovaní, které chceme do svého procesu vtáhnout jen a pouze kvůli sobě samotným, a ještě se přitom tváříme, že víme, co zbytek světa v Temnotě potřebuje.

Namísto vděčnosti, anebo drze přímo souběžně s ní, máme výhrady k procesu, který se, světe div se, nestal hromadnou akcí. Přitom se s rozhodnutím stačí rozloučit se starým, odložit to, co již ztratilo svůj význam, s láskou poděkovat za prožité a nabyté a nechat v klidu odejít, anebo nechat ve Věčnosti to, co splnilo svůj význam. Bez známek dramatu, hysterie a sebelítosti. Stačí jen vytrvat ve svém snažení a zůstat věrný-věrná svému Srdci. A to nám všem přátelé z celé své Duše přeji.

Jana Johanka

702 total views, 0 views today