Moje pouť

 07.01.2017

Celý život mě formuje, stejně jako každého z nás. Rodina, vlastní prožitky a zkušenosti, příběhy lidí kolem nás, knihy, filmy, hudba a umění vůbec, miliony informací ze škol, médií, oblastí vědy, sportu, politiky, náboženství. Permanentní vliv, který ovlivní více či méně naše nitro, ať chceme, či nechceme.

Přes všechny ty skutečnosti se ale zhmotníme v těle jako Duše formovaná Věčností, a ta, podle mého, je jaká je. Čistá láska, střípek Vesmíru, součást Jednoty. Dnes už nepochybuji o tom, že postupujeme podle plánu, který je poplatný všem, třebaže cesty vedoucí k bezpodmínečné lásce se člověk od člověka velmi, velmi liší.

Od mala se připlétám, nutno podotknout, že dobrovolně do různých chaotických a složitých situací a stavů. Přesněji řečeno na první pohled složitých procesů, které jsem já, třebaže jsem nikdy příliš nezkoumala proč tomu tak je, jako těžké, anebo beznadějné nevnímala. Jak situace přicházely, věděla jsem jen a stále vím, že jsou tu od toho, abychom si, řekněme něco vyzkoušeli, zvládli, a klidně i nezvládli, osahali, odškrtli ze seznamu vesmírného plánu, chcete-li, našeho osudu. K tomu všemu máme ohromnou možnost si vybrat postoje, pocity a emoce ke všemu tomu dění, a to je velký dar a přirozenost. Do toho všeho předem „ na hrubo“ načrtnutého, je tu v každém okamžiku našeho Bytí možnost a právo svobodné volby. Ale…

newslider-assisi5

Moje ALE spočívá v tom, že ať už vím, co vím, nemohu vždy uchopit to odosobnění od reakcí, projevů a jednání druhých lidí, ten přístup, který jsem jako dítě měla. Ne, že bych neprožívala velmi intenzivně vše, čeho jsem byla účastna už od mala, ale jen TADY a TEĎ, potom jsem prostě věc odevzdala, bez vědomého rozhodnutí, prostě „ztráta paměti“. Prostě život v přítomnosti. Dnes mám všechny prostředky jako dříve, a snad je jich i mnohem více, přesto všechno bývám smutná, lítostivá a překvapená z lidí kolem mě. Není jich mnoho, jeden, dva za rok, ale o počet tu nejde. Každou zkušenost si velmi pečlivě rozeberu, pochopím, že jednání toho, či onoho bylo vlastně očekávatelné, a po pravdě mě nakonec vůbec nepřekvapí, takže to prvotní překvapení zvládnu, ale ten smutek a lítost zůstávají relativně dlouho. Vše se časem vytratí, a vždy se časem vrátím k celé situaci a přeberu si ji znovu, to mě už zajímá pouze stav v mém srdci a také v mé hlavě, jestli je všude klid a zda jsem se sebou v míru.

jana

Dnes píši proto, že jsem včera viděla film o Františkovi z Assisi. Byl velkým zastáncem a následovníkem Ježíše a láskou a i svým životem ukázal mnohým Bytostem cestu, kterou si zvolil ON sám. Nikoho nepřesvědčoval, nikomu nic nevysvětloval, nekázal, konal jak věděl, že konat má. I tak strhnul spousty učenců, vzdělanců, bohatých a zajištěných lidí ke skromnosti a jednoduchému životu. Sám se vlastně stranil lidí a vždy zapadal v davu, nechtěl mít zásluhy, být vůdcem, poučovat… Když se na čas od celé komunity vzdálil do Egypta, mnohé, vlastně většina se změnila. Vrátil se k lidem, kteří se vrátili ke své učenosti, majetku, vztahu k hmotným statkům, k povrchnosti a nenasytnosti, poukazovali na rozdílnost bohatých a chudých, mužů a žen…. Františka považovali za násilníka, který jim něco vnucoval a vše vzal. František se ihned rozhodl vzdát se pomyslného vedení komunity a zcela se od ní oddělil. Další nemá smysl popisovat, příběh si můžete shlédnout sami, pokud Vás zajímá.

wp-1475608783935

Víte, František z Assisi NIC NEUDĚLAL, viděl, že nelze lidi vést do nekonečna, nelze je hlídat a stále do nich něco vkládat ve Víře, že to přijmou stejně, beze zbytku tak jako ON. A vlastně to ani nikdy nebylo jeho cílem. Nebyl smutný, ani zklamaný. Vrátil se k sobě, jenom k sobě. Odešel žít do ústraní, do přírody, dokud se nepřiblížila jeho smrt. Opět se vrátil do sebe a jeho stigmata na těle dokazovala dovršení jeho cesty tu na Zemi. Ani ta nepřiznal a byla odhalena až posledních chvílích jeho hmotného života. Stejně jako Ježíš byl šťastný. Tam jsme šťastní i my všichni, jen o tom většinou ani netušíme, a tak hledáme a obklopujeme se nesmysly, dokazujeme si donekonečna vlastně cokoliv a jakkoliv. Ani vteřinu svého života ale nepřestal milovat každého člověka, žil v lásce, rozdával kudy chodil, nebál se autorit, nemocných, vzdoru rodičů, církve, rozuměl dění kolem a přijímal jej bez výhrad. Odešel obklopen dvěma přáteli, šťastný, v míru, s Ježíšem, se sebou, s celým Vesmírem a Bohem.

Chystám se na cestu svatého Františka z Assisi, čas zatím neznám, ale ten stejně neexistuje. A třeba se s ním i potkám.

Vaše Johanka

760 total views, 0 views today