Šťastný den šťastného dítěte

29.01.2017

Probudila jsem se do krásného dne. Je sobota, modrá obloha, Sluníčko. Vedle v pokoji možná ještě spí naše děti, dost možná ještě spí i kamarádka, která nám dnes pomůže s přípravami na oslavu. Mám velké štěstí, že mám přátele a mezi nimi i několik těch opravdu „nej“. Dnes je velký den, pro mě, pro mé děti, moje sourozence a jejich děti, ale je to především velký den pro naše rodiče, pro maminku a pro tatínka. Uplynulo padesát let od jejich svatebního dne, uběhlo bez mála 440.000 hodin jejich společného života. Já, jako nejstarší dítě jsem celou tu dobu u toho, stejně jako jen o něco méně času druhá sestra, a o několik méně let další dva naši sourozenci.

Úhel pohledu nás dětí na život a vztah rodičů je velmi zásadní pro celý náš život, je důležitý pro formování každého dítěte v rodině zvlášť, naše postoje na mámu a tátu jsou vždy originální a přesně takové, jakých je Bytost uvnitř každého z nás schopná a jaké potřebuje v dětství i v dospělosti. A vše, co jako děti vnímáme, cítíme, prožíváme, vidíme a slyšíme, všechno, co dělá tu „naši rodinu“ rodinou, se liší mnohdy tak, že se ani nezdá, že žijeme se stejnými rodiči. Jeden se učí samostatnosti, druhý spolupráci s ostatními, jeden potřebuje krotit, další povzbudit, jeden je pečovatel, další je pohodlný, tisíce dětí, tisíce povah a tvořících se osobností. Individualita vedle individuality, že se jako rodiče nestačíte divit, jak je mnohdy taková rozdílnost vůbec možná?

quotstastny-domovquot-2

Zlatá svatba našich rodičů, světe div se, proběhla velmi poklidně a láskyplně. Nikdo si na nic nehrál a rodiče, přestože ještě ani ráno netušili, že jsme pro ně uchystali společnou, domácí oslavu, byli sice mírně řečeno překvapení, ale prostě doslova a do písmene „zlatí“. Víte tisíc krát jsme se za ty roky rozcházeli v názorech na jejich život, cítili jsme se různě ublížení, a zase uznaní, žárlili jsme možná občas na sebe, někdy se trápili pro to, co jsme třeba jen měli ve svých dětských hlavičkách. Notovali jsem si často večer v postelích, jak jsou rodiče, s prominutím nemožní, jindy jsme byli šťastní, co pro nás udělali a čeho jsou pro nás schopní. Určitě všichni znáte situace, kdy byste bývali chtěli jiné rodiče, v jiné zemi, nejlépe na jiné planetě.

A časem, postupně, s věkem, a hlavně s vlastními dětmi, přicházíte na to všechno, na co přicházeli ONI dva, vaše maminka a tatínek, tedy máte-li to štěstí jako my čtyři, že máte stále oba dva rodiče, a stále jen ty jedny. A také zjistíte, že se všemi těmi přirozenými rozdíly mezi sourozenci si prožíváte zcela jiné životy, zcela jiné příběhy, často se zcela jinými lidmi, přáteli, na různých místech a úplně jinak, než právě oni, sestry a bratři, a že v tom vůbec, ale vůbec nic není. Jen osud a životní cesta každého z Vás. Cesta, jejíž počátkem jsou ONI dva, maminka a tatínek. 

Probudila jsem se do krásného dne a netušila, jak krásný a dojemný bude a mám zatím jen představu o jeho síle, vlivu na mě, na moje sourozence a na všechny naše děti. Do dne, kdy není rozdílů, není nesrovnalostí, žárlivosti a soupeření, kdy není pochyb o jedné krásné rodině, o úctě, o vděčnosti, o lásce, která tam všude u NÁS DOMA je, o pevných základech a kořenech, které by nám, čtyřem rozdílným dětem, a i našim rodinám mohly závidět i sekvoje. Do dne, který má počátek 28.01.1967.

Milujme prosím své rodiče. TY, které jsme si my sami vybrali. TY, i díky kterým jsme přesně takoví, jací jsme.

A milujme je bez výhrad, neboť ONI milují nás. A že je to někdy náročné, víme všichni velmi dobře, viďte přátelé.

Jedno šťastné dítě… sestra… a máma

Vaše Johanka

836 total views, 0 views today