Smysly se vytrácí

03.05.2017

Všimli jste si v poslední době, jak málo veškerých emocí, projevů náklonnosti, opravdového zájmu, anebo otevřené komunikace je kolem nás? A uvědomujete si, jak málo z tohoto výčtu dáváte sami sobě? Uklidňuji sama sebe tím, že toto je pravým důvodem toho, co vnímám a cítím den ode dne intenzivněji. Lidé nevidí, neslyší, nemluví, necítí ani SEBE, ani zbytek světa.

Z lidí se vytrácí zájem seznamovat se, naslouchat někomu, reagovat přímo od srdce na projev Bytosti, se kterou mnohdy sotva udržíme oční kontakt, třebaže jsme zrovna jenom s ní. Nenapadá nás ani na vteřinu, jakým darem je blízkost jiného člověka, jak prospěšné a přínosné jsou rozdílnosti jeho povahy, intelektu, oblast zájmů, originalita emocí, zkušenosti, které ve svém životě nasbíral, jak obohacující je čas trávený s energiemi, které jiná Bytost vyzařuje, jakým darem je v dnešním způsobu života, že někoho opravdu zajímáme MY. Nevděčně mrháme časem svým i časem toho, koho často jen zdržujeme nesmyslnými gesty, planými řečmi a chytračením. To vše především proto, že si nevážíme sebe, ostatních a života vůbec.

Mám za to, že dokud nedostaneme na vědomou úroveň skutečnosti o nás samotných, nic se nezmění. Žijeme v iluzi, že to, jak se projevujeme vůči druhým je naše vrcholné dílo, něco, bez čeho ten druhý nemůže být, i když do máločeho vložíme opravdu srdce, upřímnost a hloubku. Čekáme, že z nás druzí padnou na zadek, přetrhnou se kvůli nám, obdivem budou omdlévat, a přitom sebestředně nevnímáme, že často zcela nic nenabízíme, nic ze sebe nepustíme, jsme bez spontánnosti, emocí, porozumění a zájmu. Chceme ohromovat vlastní důležitostí, zvenčí nasbíranými vědomostmi a informacemi, svým tělem, autem, pracovními úspěchy a vážně si myslíme, že to stačí. A jistě, že v první chvíli je fajn se jaksi „ukázat“, ale ve druhé, a ve třetí, a ve sté? Ke všemu zaujímáme stanoviska, aniž by nás o ně kdokoliv žádal, a ještě si myslíme, jak dobří nejsme. Přitom sami v sobě řešíme desítky mindráků, nesrovnalostí a nepochopení. Vlastně možná právě proto potom nevynecháme jedinou příležitost cítit se jako božstvo, samozřejmě skrze nic netušící „oběť“ absence naší sebelásky.

Stejně jako vždy je i dnes mé psaní inspirováno mojí realitou. Svoji roli tu hraje i smutek, který vnímám z mnoha aspektů dnešního života. Vystačím si většinou se svým vnitřním světem, ale zatím je kontakt, komunikace a spojení s ostatními Bytostmi tu na Zemi projevem JEDNOTY, kterou ctím, a za jejíž občasné reálné vnímání jsem z Duše vděčná. Žel Bohu, je to nepřenosná zkušenost, která v nás buďto je, anebo ji nezachytíme třeba ani za celý svůj život.

Děkuji za případné zamyšlení se nad tímto tématem. Rozhodně si zaslouží náš čas a prostor.

S láskou Vaše Johanka

810 total views, 0 views today