Nebojme se darů

15.05.2017

Naše životy často

plynou stereotypním způsobem, které nám více, či méně vyhovují. Došli jsme k nim buďto cíleně, se záměrem žít spokojeně a jaksi „na jistotu“, anebo jsem se k nim dobrali poněkud nevědomě, mimoděk. V obou případech ale nakonec můžeme být se svým každodenním živote stejně tak spokojení a být šťastní, jako znudění, nenaplnění, či dokonce nešťastní. Nikdy totiž nemůžeme, přes všechno snažení a plány domyslet, jak se budeme cítit, a zda jsme přece jen při svém konstruktivním, anebo chaotickém způsobu „tvoření života“ na něco, pro nás zásadního nezapomněli. A jako vždy, je v tom to zpropadené zapomínání na naše nitro, naše přání a to, čemu vlastně přikládáme v životě důležitost a čemu ne. Tím, že máme vše SVÉ propletené s tím, co je ostatních, s tím, jaké jsou všeobecné představy o životě, s tím, co se od nás očekává, odejdeme často zcela ze svého záměru, ze svých priorit, a tak ani při fajn realitě nejsme úplní.

A někdy právě až v tomto okamžiku si toho všimneme a uvědomíme si, že i když jsem spokojení, začneme si představovat a přát to, po čem jsme toužili a přáli si prakticky vždy. A pokud je naše přání tak silné a konkrétní, že si toho Vesmír všimne, NĚCO se začne dít, NĚCO se stane. Ano, přímo do toho poklidného a jistého a dosaženého, vstoupí neočekávané – a je po klidu! Dostáváme se do bodu, ze kterého se nám vše začne dít jinak, než máme v plánu, do místa, kde pohoda je to poslední, co budeme zažívat. Přesto ale, to vše, v takové intenzitě, a pro nás tak přitažlivě a magicky, že od toho všeho nového, při vší snaze a předsevzetích, nemůžeme odejít. Nevíme, jak se ve vzniklé situaci orientovat, jak se chovat, jak rozpoznat, zda jde o dočasné pomatení mysli, ztrátu kontroly nad sebou, selhání, zradu, a co já vím ještě. Hlava se rychle zapojuje do všech niterných debat s naším Srdcem a vytahuje všechny trumfy o morálce, zodpovědnosti, slušnosti, dřině, kterou nás to celé kolem stálo. A naše Srdce neví, co si počít. V tom všem zmatku zapomíná na skutečnost, že si samo tolik, tolik přálo NĚCO, a že si to přálo vždy… Vůbec nemám na mysli momentální rozptýlení, ani oslovení našeho EGA, ale SVĚTLO, které přišlo z Nebes, a které je DAREM pro nás, reakcí na to, že jsme si vzpomněli také na SEBE SAMA. Je zvláštní, že obava z vnějšího nás začne automaticky odvádět od možnosti, která přišla ne nevhod, jak si myslíme, ale přesně v tu pravou chvíli, prostřednictvím BOŽSKÉHO NAČASOVÁNÍ, se kterým mnozí teoreticky počítají. Ano, píši teoreticky, protože na této úrovni jsme schopni připustit cokoliv, žel Bohu, zůstává často jen při tom. A PROČ? Protože naše spojení s nejhlubším nitrem často trvá jen okamžik ve Věčnosti, a protože si nevážíme darů života a namísto, abychom je s vděčností přijali, nevděčně je odmítáme. Jako by to ani nebyly zázraky.

Ve všech oblastech našich životů máme spoustu přání, vycházejících z naší Duše, respektujících záměr naší životní cesty, oslovujících všechny naše smysly, city a povahu a projevujících NAŠE BYTÍ v TADY a TEĎ. Není nic více, ani jistoty, ani hmotné hodnoty, ani uspokojující skutečnosti, takže pokud přátelé začnete třeba jen tušit projev samotného BOHA skrze Vás, ukažte jej celému Světu.

Odměna Vás nemine a „čert vem“ nějakou tu komplikaci.

S láskou Vaše Johanka

680 total views, 0 views today