V bublinách

17.06.2017

Nevím jak Vy přátelé, ale mám stále silnější pocit, že Ti, se kterými mluvím, mě neslyší, že Ti, se kterými si píši, nečtou mé řádky, že Ti, kterým podávám ruku, anebo jdu naproti, to vůbec nevnímají, necítí. O izolaci, do které vstoupili netuší a jsou zcela ve svém světě uvězněni. Zaobírají se pouze a jen sami sebou. Tato skutečnost sama o sobě je v těchto časech nanejvýš potřebná, kdyby o ní její aktéři třeba jen tušili. Jedou si své, utlumeni okolnostmi svého života, svými ztrátami, svými přesvědčeními, vědomostmi, nespokojenostmi, bolestmi, nepřijetím situace, v jaké se nacházejí, na druhou stranu slepě vtažení právě do těchto okolností. Ta nevědomá izolace jim ale bere možnost pohnout se z místa, bere příležitost zaregistrovat signály, které k nim případně okolí vysílá, nedovoluje jim „všimnout si“, že oslepli, ohluchli, otupěli, ztratili se. A k tomu všemu ze všeho toho „vlastního“ viní Vás a podsouvají Vám svá témata. A nemůže tomu být jinak, protože při vstupu do jiného energetického pole se přeci jen v jejich „bublině“ cosi odehrává.

A Vy to zatím zkoušíte po dobrém, třeba jen svojí přítomností, komunikací, respektující jejich stav, jednou tiše, jindy energičtěji, hekticky, logicky, či emotivně, trpělivě. Nic nepomáhá. Stáváte se součástí dvou monologů, beze známky propojení. Sdílení se vytrácí až zcela zmizí a Vy, časem vyčerpaní a s pocitem marnosti odcházíte, abyste nezabředli do čehosi, co jste zatím snad ještě schopni vidět, cítit a vědomě rozpoznávat. Občas se do Vás vkrádá pocit, že jste snad v takovém stavu i Vy sami, střídající se se stavem pochopení a vzpomínkou na doby, kdy i Vy jste si procházeli stejným procesem. Vše ale nakonec mizí, zjednodušuje se a Vám nezbývá, než zůstat ve svém Srdci a věřit…

S láskou a vděčností Vaše Johanka

678 total views, 0 views today