Bez názvu

10.07.2017

Také se Vám zdá milí přátelé, že přes všechnu tu práci uvnitř sebe, přes všechny ty debaty se sebou samými i s lidmi, pohybujícími se na stejné vlně, přes čtení všech knih, afirmací, absolvování terapií kurzů a seminářů, se paradoxně cítíte více a více zavalenější vnějším světem? Že namísto klidu a míru hluboko v sobě, jste podrážděnější, zklamanější, s pocitem marnosti, kterou jste snad doposud ani neznali? A ještě k tomu všemu, a mnohému dalšímu, o tom všem velmi dobře víte, vnímáte tento proces, a ne, a ne z něj vyjít? Pokud ANO, a pokud si třeba přímo teď uvědomíte, že to vlastně nijak neblokujete, nesabotujete, jen neustále upadáte do emočních a následně komunikačních, řekněme „nepříjemností“, pak jste nejspíše zcela zaručeně na cestě, kdy začínáte mnohem lépe „vidět“, než tomu bylo kdy dříve…

Půl roku jsem doslova nesnesitelná, mám za to, že tak obden, možná častěji. Tolik diskusí a komentářů z mé strany si nepamatuji, co jsem na tomto světě. A je to opravdu změna, po letech mlčení, pozorování, úslužnosti, poslušnosti, bezbřehé obětavosti, nekonečného pochopení, stavu, kdy slovo „hodná“, bylo slabým konstatováním o mé osobě. Tolerování všeho s pocitem, že to je ten správný směr, kterým se mám ubírat. No jo, ale co se to k čertu se mnou děje teď?

Můj výše zmiňovaný stav jsem začala opouštět spíše bezděky, pozvolna, tak, jak si jednotlivé situace žádaly, jak jsem cítila. Vše souviselo s nárůstem mojí otevřenosti na poli komunikace, také s daleko větší ochotou vnímání mých potřeb a najednou, s jakoby jasnějším viděním, že to, co se běžně kolem mě odehrávalo, není vůbec, ale vůbec dobré pro mě, a často ani pro mnoho dalších účastníků dění. A tak se ozývám, nechávám slyšet, píši si tu celkem aktivně o všem, co mě provokuje, co mě bolí, co mě trápí, co mě naplňuje a činí šťastnou. V každodenním životě se určitě stejně tak, jako v těch Vašich životech, vše neskutečně zrychlilo. Orientace v situacích na sebe nedává dlouho čekat, změna střídá změnu, lidé procházejí mým živote jako na běžícím pásu. Sotva jsou ze mě celí „na větvi“, vezmou si co chtějí, vždy nechají cosi i pro mě, a už jsou v nenávratnu. Slovo z rána nemá večer, natož tak zítra žádnou hodnotu.

A co na to já? Přesně tak jako jsem celá léta mé existence tu na Zemi byla „němá“, nevynechám ve výše zmiňovaném posledním půl roce příležitost, jak se vztekat, trápit se, lamentovat, moralizovat, vysvětlovat, odůvodňovat si okolní dění, abych…abych se z toho všeho nezbláznila! Po tom mnohaletém tichu si sahám velmi intenzivně na opak téhož, tedy na tok řeči a myšlenek, které nikam, ale vůbec nikam nevedou. Stejně jako když ovladačem ztlumíte zvuk na televizoru a vůbec nic neslyšíte, tak, že přestanete mít zájem o dění na obrazovce, stejně tak i já jsem v tom věčném mlčení nevnímala to vše kolem mě. A stejně tak, jako když se mi ovladač zasekl v bodě, kdy hlasitost televizoru je tak silná, že mám pocit, že z toho zešílím.

Okolnosti a Vesmír se postaraly, že jsem ve dnech svých narozenin většinou zcela sama, a bylo tomu tak téměř vždy. Rozdíl je „pouze“ v tom, čím si procházím Tady a Teď. Mám za to, že o těch posledních, padesátých narozeninách jsem si uvědomila, že vše je zcela v pořádku, a že moji nekonečně dlouhou pasivní a tichou existenci jen dočasně střídá, logicky vzato, mnohem kratší, hektičtější, emocionálnější a hlučnější období, se kterým nemá smysl se ani trápit, ani nadále příliš zaobírat a vysilovat. A stejně tak nemá smysl trápit se tím, jak lidé kolem mě velmi rychle ztratí hlavu a vymění tento náročný, leč požehnaný stav za lákavou pomíjivost, která nám všem denně vstupuje do cesty a dělá nám lákavé nabídky v podobě splnění našich „potřeb“, tvářících se jako cíl, o který jde.

Kéž je nablízku čas, kdy nebudeme JÁ, ani Vy přátelé, potřebovat rány, vznikající střídáním vysokých vzletů a hlubokých propadů ve své mysli a ustálíme se v lásce a přijetí neodvratného.

V lásce Johanka

754 total views, 0 views today