Nedomýšlím

19.07.2017

Prakticky celý můj život se mi dějí stovky věci, které mě velmi překvapují a zasahují. Mají na mě vliv, a ten je o to větší, že v tom, jak se mi nedaří předpokládat a domýšlet se, je třeba i tisíc krát stejná situace pro mě velkou novinou, kterou vnímám s údivem a přijímám, jemně řečeno déle a ztěžka. Vlastně snad ani nejde o různé věci a děje, jako o reakce lidí, většinou mě blízkých, které prostě netuším. A může to být stejný člověk, ve stejné, anebo podobné situaci, opakující se po několikáté, můj přístup je víceméně stejný. Nemluvě o situacích nových, kterým vlastně často ani nemohu uvěřit.

Zamýšlím se nad touto mojí realitou a mým přístupem v posledních týdnech a měsících velmi intenzivně a říkám si, zda je vůbec možné, aby věci a děje braly jistý, stále stejný, konkrétní směr a možná i daleko více se pozastavuji nad mými reakcemi a přístupy. Řekla bych, že se ani nic více, kromě mého údivu neděje. Tedy navenek. Mívám zpravidla nějaké úvahy, týkající se konkrétní situace, a ty stejně většinou rozvíjím do všeobecné roviny, se samotnou situací, alespoň tak to vnímám, nemám žádnou, sebemenší potřebu nějak hýbat, či ji dokonce měnit. Co se však děje v mém nitru si ani nepřejte tušit. Asi jsem blázen, anebo vážně největší naivka na planetě Zemi, a dost dobře možná i v celém Vesmíru, protože moje nové a nové překvapení, ze sto krát opakovaného, snad ani není možné! A přitom přímo se mě zmiňované situace netýkají, kromě hory emocí, pocitů a úvah, kam náš Svět spěje.

Kdysi mi jedna moje kamarádka řekla, že neumí pochopit, proč mě stejná situace stále znovu a znovu vyvádí z míry, když přeci VÍM, že nastane. Obzvláště, když se stala nesčetně krát a vlastně ani s nijak velkými rozdíly. Uvědomuji si v těchto dnech, že tomu tak ale není. Já totiž NE-VÍM, že se věc, či situace bude opakovat, že znovu nastane, a že mě dokonce znovu „dostane“. A věřte přátelé, jsem z toho už unavená a také zmatená. Nejspíše ze situací nedělám modely, ani vzorce a pravděpodobně žiji ve Víře, že příště už vše proběhne jinak. A nechce se mi psát, že tak, jak by mělo, protože to nikdo neví, ale jednoduše V LÁSCE, nesobecky, bez vypočítavosti, s ohledem na konkrétního, hlavního aktéra i s ohledem na celek, vědomě, čistě, zkrátka tak, že nepadají hlavy, vztahy a ani city, kterých stále ubývá.

Možná jsem v neustálém „očekávání“ lepšího, a jako každé očekávání, i toto není řešením, možná si vše opravdu maluji krásnějšími barvami a možná nejsem vůbec praktik a realista. Prostě nedomýšlím, a potom jsem smutná. Když ale domýšlet začnu, zabere to spoustu času a nezbude mi prostor pro Víru a možná i zákonitě přestanu počítat s dobrem, vděčností a pokorou. Pravda, pak se už nebudu ani divit.

Nebudu už totiž možná na tomto Světě vůbec moci zůstat přátelé…

V lásce Johanka

704 total views, 0 views today