Ticho

05.09.2017

Dostala jsem se do bodu, kdy většinu procházek a výletů podnikáme jenom já a Tedík. Oběma nám to prospívá, Tedík je hodný a já jsem ticho. Říká se, že když dva dělají totéž, není to totéž. Dnes jsem si uvědomila, že můj stav „ticha“ je jiný, než totéž třeba před dvěma, třemi lety…

Asi většina z nás posuzuje ticho podle intenzity hluku, podle množství vyslovených slov, podle zvuků, které tvoříme a vysíláme do okolí. Nejspíše nikdo nevnímá ticho jako stav, který lze nějak prohlubovat. Jednoduše, buďto mluvíme, anebo nemluvíme, a potom je ticho a klid.

Dnes jsem měla v lese na první pohled obyčejný zážitek, já jej ale okamžitě vnímala jako zázrak. Stoupali jsme s Tedíkem lesní pěšinkou a jistě vím, že jsem byla jen tam. Tělem, myslí i Srdcem. V jednom místě jsem uslyšela nějaké zvuky, přicházející zprava. Neumím zcela popsat ten proces, ale mám za to, že nešlo pouze o vjemy sluchové. Každopádně, asi tak metr od nás, se v listí a větvích ztrácela asi tak metr dlouhá užovka. Ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem v takovém tichu a klidu, že mohu slyšet přírodu, a ne naopak, mě velmi rozradostnila. A vím, že možná nebudete všichni rozumět tomu, proč o tom píši, ale je to jen rok, co jsem v Alpách šlápla na hlavičku zmiji, přímo na široké stezce a ani jsem si toho sama nevšimla! Celé hodiny jsem tehdy neuměla pochopit, jak se to jen mohlo stát. Dnes už vím.

Je jedno co děláme, a jak to navenek vypadá. Pokud v „tom“ nejsme zcela a zároveň také zcela „v sobě“, jde nejspíše většina dějů mimo nás a ani se nás nedotknou. Tolik zázraků nám uniká pro naši neutěšenost, hlučnost, rozptylování se a úniky naší mysli od reality.

Až půjdete přátelé do lesa, k vodě, anebo třeba se projít po loukách, vyzkoušejte si, jak to je BÝT v přítomnosti. Sami, v klidu, tiše….možná se stane nějaký zázrak a Vy budete jeho součástí….

Jana Johanka

796 total views, 0 views today