Jednota

07.09.2017

V posledním týdnu jsem trávila více času v různě velkých skupinách a seskupeních lidí. Důvody setkávání byly pracovní i soukromé. Jsem vážně zaskočená tím, jak jsou lidé od sebe navzájem oddělení. Nekonají se žádná spontánní seznámení, upřímný zájem o spolu-účastníky čehokoliv, co absolvujeme spolu s dalšími lidmi. To, co nás dříve běžně dokázalo sblížit během několika málo hodin, anebo dní, dnes ani náhodou nefunguje. Obydlujeme společně hotely, sedíme hodiny ve společném kupé ve vlaku, stravujeme se ve stovkách restaurací, vysedáváme na lavičkách v dětském hřišti, anebo celkem pravidelně v oblíbené cukrárně, platíme stejným pokladním, hledáme nějakou adresu v neznámém městě… Lidé kolem nás jsou doslova všude a my se izolujeme všemi možnými prostředky od okolního světa, jako by byl něčím nakažený. Sotva si všimneme rodičů s dětmi na pláži u moře, majitelů pejsků při podvečerní procházce, kolegů ve vedlejší kanceláři, či oddělení firmy, ve které pracujeme, civíme na sebe během cvičení ve fitness studiu, ale většinou nic více. Jen neverbální odmítání, kritika, samé ploty a zdi…

A pokud přece jen věnujeme někomu svoji pozornost, pak věcně, s výhradami, zvláštními reakcemi na nepochopené situace, z důvodů, které jsou okolnímu světu skryty, protože probíhají leda v našich hlavách. Také jsme schopni se kontaktovat, pokud máme nějaký svůj zájem, osobní záměr, anebo potřebu. A ani tehdy příliš neplýtváme slovem, anebo předstíranou ochotou, o příjemnosti nemluvě. Nemáme potřebu se seznamovat, sbližovat, pomoci jen tak druhému, popovídat si, využít náhodného setkání, předat si energie radosti, vnímat nové, jednoduše řečeno SDÍLET.

Ale co lidé jako já? Vím, květiny, stromy, moře i hory se mnou hovoří vždy, ale co všechny ty krásné Bytosti tu na Zemi?

Přeji si velmi, abychom spolu komunikovali, vyhledávali se, byli otevření, vřelí a přátelští. Ne za každou cenu, ale přirozeně, bez překážek, lidsky. V Jednotě.

Jana Johanka

668 total views, 0 views today