Lehkost Bytí

25.09.2017

Dnes ráno se objevila nad Podere Vernuccio duha. Čerstvě podzimní nebe dnes ukázalo vše, co se jen ukázat dalo. Dva dny po mém pobytu, ne-pobytu, mě zcela pohltila realita italského venkova. Apartmán „Slunečnice“ bude do soboty mým dočasným domovem, místem odpočinku a dovolené. Po několika letech se stalo to, co jsem snad ani nikdy neplánovala. Poprvé v zemi, kterou mám ve svém Srdci, nepracuji a světe div se, ono to jde! Moje nohy chodí tam, kde moje Srdce zpívá.

Účastníci pobytu opustili Monte Porzio v sobotu ráno a dopoledne a od té chvíle jsem tu jen sama za sebe. A je to znát. Mám za to, že si většina z Vás ani nedovede představit, jak chutná život beze snah, vnějších vlivů, ohledů na okolí, pracovních i osobních povinností, lidí, které znáte, mimo stereotypy života. Já navíc v jiné zemi, pouze se základy italštiny, bez jakéhokoliv plánu. Prostě jen tak. A i vzhledem k pobytu, který proběhl v minulém týdnu, je mi jasné, že mnozí o taková dobrodružství a možnosti života vůbec nestojí. Že mnozí totiž nestojí o nic a o nikoho. Ale i to je v pořádku.

Stačilo jen několik málo hodin a ochutnala jsem největší pizzu, jakou jsem kdy na vlastní oči viděla, zažila intenzivní a zářivou noční atmosféru malého městečka Mondavio, které jsem doposud znala jen v decentním denním vydání, s mladou polskou rodinkou přijala pozvání italských přátel na typickou italskou snídani, kterou jsme si všichni báječně užili. Včerejší výlet do Corinalda s překrásnými ulicemi a snovým schodištěm, mi doslova vyrazil dech a desítky slavnostně oblečených a upravených Italů každého věku, seskupených po nedělní mši před místním kostelem mě ujistily, že lze najít místo, kde lidé rádi a otevřeně sdílejí své osudy, usměvaví, vřelí, spokojení. Uvědomuji si jen, s jakými výrazy opouštějí kostely lidé v Česku a jak je ani nenapadá zastavit se a věnovat sobě navzájem třeba jen chvilku. Odpoledne jsem zcela vyměnila atmosféru města za mořské pobřeží, kde jsme se asi dvě hodiny procházeli snad jen já a Tedík, ve společnosti stovek racků a několika málo mladých lidí, sedících ve skupinkách na písčité pláži.

Pracovní nasazení, soustředění se na účastníky pobytu, společné prožitky všeho druhu, nové a zároveň dnes už ve Věčnosti ztracené zkušenosti z oblasti mé profese, vystřídaly ticho, jednoduchost a plynutí. Mé věčné, a povětšinou zbytečné snahy, vystřídala odevzdanost a vděčnost za vše, čeho se mi dostává. Nemám potřebu odmítání, prosazování se, neustálého dokazování si něčeho, demonstrací ega ani hraní jakýchkoli her.

Sice po „italsku“, ale pouze jsem. V lásce a vděčnosti sdílím Přítomnost se všemi, kteří to mají stejně jako já.

Amata Italia, carissimi amici, grazie!

Jana Johanka

716 total views, 0 views today