Poděkování

04.10.2017

První, co se mi dnes ráno podařilo, bylo to, že jsem rozbila více než tisíc dvě stě kilometrů od domova svůj telefon. Když tuto skutečnost přičtu k tomu, že jsem opustila před nedávnem facebook, a že se mi rozložil už delší čas z poloviny nefungující notebook, prakticky nemám, co bych ještě mohla rozbít na poli techniky. Záměrem mého dnešního psaní ale není udělat si reklamu na nešikovnost, ale popsat den, jakých mi v životě přibývá právě s úbytkem civilizačních vymožeností.

Stalo se tedy, že jsem se v zemi, jejíž řeč si spíše jen zbožně přeji znát, než že bych ji uměla, přišla o to poslední, co mi poskytovalo spojení s rodinou, domovem a v neposlední řadě i díky množství dat v překladači nějaké to italské slovíčko. A nemohu také opomenout aktuální čas, neboť hodinky jsem neměla na ruce desítky let.

V deset hodin pro mě přijeli italští přátelé, Raimondo a Filipo a vzali mě na předem dohodnutou snídani. Italové mají úžasné zvyky a rituály, mezi které patří i dvě snídaně, kdy jedna z nich většinou proběhne s přáteli v některé z kaváren. Čerstvé pečivo si vyberete sami přímo v prosklené vitríně s otevíracím čelem, kávu podle Vašeho výběru Vám přinese obsluha sama.

Za necelou hodinu už jsem ležela u bazénu na zahradě, patřící k apartmánovému domu, kde trávím druhý týden, povětšinou v krásném počasí. Chtěla jsem si v čase největšího tepla užít Sluníčka, abych byla ve dvě hodiny opět připravená na společný výlet, tentokrát jsem však netušila vůbec nic. Myslím, že celý výlet vznikl v hlavách mých přátel na základě sobotní debaty u večeře v pizzerii v Mondavio, týkající se přítomnosti Andělů a dalších pozemských i ne-pozemských Bytostí v mém životě. To jsem ale v tuto chvíli nevěděla.

Vydali jsme se autem do vnitrozemí a postupně jsme se blížili k pohoří Monte Catria, jejichž vrcholy byly v mracích. Kousek za městečkem Frontone jsme začali stoupat ne příliš kvalitní a úzkou silnicí prudce do kopce, a pokračovali tak asi pět kilometrů. Následné prudké klesání po stejné silnici otevřelo pro mě, a vím, že pro všechny další lidi, hledající toto místo, úchvatnou podívanou. V údolí, uprostřed lesů a čisté přírody se rozprostírá Monastero di Fonte Avellana, klášter z 11. století, věnovaný Svatému Kříži, místo, kde slavný Dante Alighieri napsal Božskou komedii. Nevím, zda jste někdy měli možnost zažít silné chvíle pouze pocitově, ale mě při prohlídce a výkladu italským průvodcem vlastně ani nezbylo nic jiného. Nemohu říci, že nerozumím italštině vůbec, ale je velmi osvobozující nepátrat v paměti, nehledat ve slovníku, prostě si jen tak chodit v prostorách starých tisíc let… Jen si to představte!

  

A stejně tak, jako mi tekly slzy po tvářích ve chvíli, kdy jsme sjížděli autem ke klášteru, cítila jsem se stejně při odchodu z kaple Svatého Kříže, posledního prostoru naší prohlídky. Krátká zastávka u hradu nad městečkem Frontone mě vrátila alespoň částečně do reality, aniž bych tušila, že mě čeká ještě další krásný prožitek.

Jako vždy, cesta zpět domů, do Monte Porzio, trvala, alespoň pocitově kratší čas a asi pět kilometrů před městečkem mě přátelé požádali, zda se mohu alespoň na chvíli zastavit spolu s nimi do jejich domova a pozdravit jejich maminku. Mám za to, že to byl dobrý tah, protože tak mi bylo úzko jen chviličku, a i kdybych chtěla, neměla jsem čas odmítnout. Maminka je v Itálii považována za hlavu rodiny a je všemi členy rodiny velmi milována a vážená. Den nemohl končit lepe, než setkáním s téměř osmdesátiletou Italkou. Vitální, otevřenou, přátelskou a velmi, velmi krásnou.

Sedím tu v apartmánu prázdninového domu Podere Vernuccio, bez telefonu, bez techniky, a sdílím s Vámi jeden den mého života. Je skvělé, že mohu mlčet. Žádná slova nemohou dostatečně vystihnout, jakou radost a vděčnost prožívám.

Prostě JSEM.

Jana Johanka

672 total views, 0 views today