Snahy a přání

06.11.2017

Jistě všichni známe situace, na kterých nám velmi záleží, lidi, se kterými máme jisté plány, sny, kterých se zuby nehty držíme. To všechno nás většinou staví do pozice „snažení se“, do mentálních, emocionálních i fyzických aktivit a mnohdy do projevů, které nám nejsou ani zdaleka podobné. Tak nějak automaticky se všemi přicházejícími představami spouštíme mechanismy nestandartního jednání, které místo aby nám pomáhaly k vytýčenému cíli, naopak vše jen ztěžují, oddalují a v konečném důsledku i znemožňují. Aniž si všimneme, z nadšení a pocitu štěstí při myšlence na někoho, anebo na něco, se stane bojovka s cílem dosáhnout stůj co stůj vytouženého výsledku. Z původního přání „Srdce“ se mžikem stává chtění „Ega“, a my začínáme bezohledně sledovat své cíle, často jako smyslu zbavení.

Představa společenského uplatnění, anebo třeba nějakého vyššího postu nám zastře naše skutečné schopnosti, nestálost ve vtazích nás žene k potencionálním partnerům, bez ohledu na stávající, reálné a mnohdy letité vazby, které pro své momentální „potřeby“ přestáváme vidět, iluze nabízené budoucnosti válcuje přítomnost nejdříve v naší hlavě, poté v realitě. Chtění nás ovládne tak, že se stáváme posedlými a přání, která se uskutečňují zpravidla sama, v okamžiku, kdy přichází jejich čas, přání, která nás v našem nitru naplňovala radostí postupně mizí v nenávratnu. Dokonce i zhmotněná přání, která se nám splnila, „zabíjíme“ chtěním a střídáme hodnoty jako ponožky.

Energie, které nás každá snaha stojí, jsou nesrovnatelně větší, než jsou energie přání, neboť Srdce pracuje láskyplně, bez tlaku a tvořivě, zatímco naše Ego pracuje na principu argumentů a síly. Přání se plní mnohem snadněji a jejich trvání je neomezené, zatímco chtění, pokud se vůbec nějaký jeho výsledek dostaví, vydrží pouze do doby, dokud jej svým snažením držíme „při životě“. Daň, kterou platíme za tisíc krát opakované „Snaž se!“ je velmi vysoká a na přání dnes už jen tak někdo nevěří. A to považuji v dnešní době za zásadní vysvětlení, proč si čím dál tím méně lidé přejí. Jestliže totiž přání souvisí s vírou, nemají přání v dnešním světě produktivních a racionálních lidí velké šance. Denně vídám a slýchám, jak si lidé výsledky svých racionálních snah zaměňují za dosažené sny a jsou o tom absolutně přesvědčení. Občas se ještě pokusím naznačit, že plnění přání přichází více méně samo, zatímco co chování a přístup konkrétního člověka hovoří spíše o útoku na cíl, avšak většinou si dotyčný ani nepřipustí, že ne Vesmír, ale jeho hlava se postarala o všechno sama. A tak se tu pohybuji mezi vyčerpanými, unavenými a sebestřednými lidmi, kteří stále dokola chtějí nové a nové, a další a další, aniž by tušili, že neviditelný andělský svět přání a zázraků, čekající na pokyny jejich srdcí, zůstává uzavřen, a vzdaluje se jim. A to je smutné.

Jana Johanka

770 total views, 0 views today