Žijeme tak, jak si přejeme

15.11.2017

Velmi málo slýchávám, že jsou lidé šťastní. Potýkají se s mnoha každodenními potížemi, nefunkčními vztahy, nejsou spokojení se svou prací, cítí se špatně na fyzickém, a mnohem častěji na psychickém zdraví. Měla jsem dlouhou dobu za to, že neumí pojmenovat svoji nespokojenost a konkretizovat důvody, pro které se cítí „mizerně“. Je potom jasné, že nemohou nic zásadního udělat a změnit ke svému dobru.

V poslední době se častěji zmiňuji o faktu, že opouštím svět iluzí a představ, a to ve všech slova smyslech. Mám za sebou několik týdnů, kdy se mé představy a optimistické vize, týkající se lidí kolem mě, rozpadají doslova před mýma očima. A ne, že by se snad měnili! To připadá v úvahu u jednoho z tisíce, anebo spíše z deseti tisíc. To jen já, s tím, jak více pozoruji a jsem v klidu, slyším a vidím to, co jsem slyšet a vidět s největší pravděpodobností nikdy nechtěla. A je jedno, zda jde o klienty, přátele, známe, anebo o rodinu. Tento, pro mě specifický pohled na lidi, veskrze dobré, toužící po harmonii, lásce, pravdě, čistotě a sdílení, mě celá léta doprovázel a provokoval k aktivitám, které měly všem lidem, toužícím po spokojeném životě, pomoci, anebo je přinejmenším v jejich snažení podpořit.

Dnes vidím, že lidé zdaleka nejsou tak mimo sebe, pouze stále s větším klidem sleduji, jak lidé mají přesně to, co chtějí. Jinak řečeno, stále jen mluví a mluví, ale nemají zájem ve svém životě cokoliv změnit. Něco začnou objevovat, dostanou informace, pojmenují, co jim nevyhovuje, a to třeba i nesčetně krát, ale po chvíli se stáhnou a všechna jejich aktivita utichne. Jako by se potřebovali trápit, systematicky ničit, točit v kruhu, stěžovat si, trpět…a vše dávat na odiv celému svému okolí. Probrala jsem se mnoha konkrétními příběhy, mnoha, mě celkem důvěrně známými životními osudy, a došla jsem k zajímavému závěru. Každý jednotlivý příběh, ve kterém se konkrétní člověk rozhodoval o svém následném kroku a směru života, se vyvinul tak, že si zvolil, tedy vědomě vybral, pro něj jednoznačně složitější a nepříjemnější cestu. Ne-svobodu, ne-radost, ne-štěstí. S klidem si našel vysvětlení pro své kroky, které nikam nevedou. Možná pro teď, možná pro vždy. Řeknete si, je to škola, je to vlastní zkušenost, je to to nejcennější, jenže uvíznout v kruhu neznamená posun, ale smrt.

A co s tím?…Jednoduše nic!

Snad jen dobře vnímat, s kým sdílet svůj život, a koho s láskou nechat být. Je totiž i hrstka těch, kteří „VÍ“, co si přejí, a krok za krokem si svá přání plní. Žijí tak vědomý a požehnaný život, stejně jako já. A to je volba.

V lásce a vděčnosti Jana Johanka

864 total views, 0 views today