V sobě

21.01.2016

Dost se toho za poslední týdny změnilo. Nemám na mysli kolem mě, ale ve mně, uvnitř, především v hlavě.

Tam se většinou bez přestání odehrávají miliony vjemů, nápadů, plánů, analýz, závěrů, úsudků a potřeb, aniž by o tom cokoliv tušilo naše srdce. Mozek myslí, oči vidí, uši slyší, člověk je ve střehu, jen aby mu něco neuniklo, aby na něco nezapomněl, aby o nic nepřišel, aby nebyl pozadu vůči ostatním, aby si pamatoval, aby si připadal moudře, připraveně, aktuálně. A dá to opravdu „fušku“ být takhle stále v obraze a ještě k tomu „žít“. Vždyť kolik jen zabere času zkoumání, sledování, poslouchání a zpracovávání všeho dění kolem v domnění, že by to mohlo být naše, že by mohlo jít o nás, že by nám to nedej Bože mohlo scházet, ale především v přesvědčení, že se neustále vše točí jen a jen a pouze kolem nás. A pro „TO“ všechno důležité není většinou ani minutka času denně pro zpětnou vazbu uvnitř nás, přesně na „TO“, oč jedině vlastně jde.

Ne nadarmo se říká, že člověk pro oči nevidí a pro uši neslyší, protože zpracování všeho, o co se nám třeba jen tyto dva smysly postarají, je prakticky nadlidské a v konečném důsledku zcela zbytečné. Podstata všeho nám tak skrze naše oči a uši absolutně uniká. Obrazy, které se nám neustále ze všech stran nabízí, a které také ve velké míře sami vyhledáváme a iniciujeme, nás pak ještě unavují, dezorientují, klamou a v neposlední řadě vyčerpávají, takže než se probereme třeba jen jedinou informací, přičemž se nás mnohdy vůbec netýká, jsme vyčerpaní, bez nálady, v obavách, co z toho, či tamtoho „bude“.

Zeptali jste se někdy sebe sama, uprostřed nějakého dění kolem, do jaké míry se Vás daná situace týká? K čemu přímo Vám slouží pasivní, anebo i aktivní přístup ve věcech a dějích, které nejsou „VAŠE“? Vím, že ANO, protože jsem stejná jako Vy, a protože jsem si celá dlouhá léta života myslela, že to co vidím, to co slyším, to co se mi vnucuje a podsouvá, někým druhým plánuje, jeho způsobem vysvětluje a údajně láskyplně nabízí, je pro moje dobro – právě pro mě, připravené k přijetí, jen nebýt tak tupá, nepřizpůsobivá a neschopná, nevděčná a prostě nemožná. Skoro bych řekla, že je to nevysvětlitelný proces, kdy bezmezně věříte, v něco, anebo v někoho doufáte, na něco čekáte, jste neustále ve střehu, a bez sebemenší představy o možnosti, že tam, všude kolem Vás, se vše děje a všichni konají bez přímé návaznosti na Vás, a že ztotožňování se s čímkoliv v tomto celém Světě a celém Vesmíru je pouze Vaší volbou. Volbou, za kterou platíte svojí volností, svobodou, klidem a mírem svého srdce, ztrátou radosti ze života, právem být šťastní.

Vyzkoušejte si na komkoliv, anebo čemkoliv ve svém životě, možnost vidět věci tak, že s Vámi nijak nesouvisí, byť se okolí bude snažit podsunout Vám, že když jste asi u toho, anebo přímo v tom, je tomu naopak. Dopřejte si sledovat dění, anebo vyslechnout informace ze svého okolí jako něco, co sice slyšíte, anebo vidíte, ale to je celé, a nic za tím nenásleduje. Vnímejte pozorně něčí výklad, anebo akci s tím, že se díváte na film v televizi, u kterého si sice děláte závěry a prožíváte emoce, přesto televizi nerozbijete, abyste vstoupili do děje…

Pokuste se čas od času nahlédnout v ten okamžik do sebe, a vím, že zjistíte, že tam, kde se nachází Vaše srdce se nic, ale vůbec nic neděje. Ten pocit přátelé stojí za to. Pocit, který se s pocitem účasti na všem kolem, nedá vůbec porovnávat. Stav, kdy pochopíte, že vnější svět NENÍ a NEMUSÍ být tentýž, který žijete v sobě.

kolibrik-zelenotemenny-1676

Jsem ve stavu, kdy radosti i starosti ve mně probíhají bez přímé návaznosti na vnějších okolnostech a ostatních lidech, a kdy si, bezmála v padesáti letech, o svých emocích, postojích a prožitcích pomalu ale jistě rozhoduji sama.

S láskou Vaše Johanka

822 total views, 0 views today