Dokonalý víkend

26.01.2016

Jediné, co se na víkendu, s jehož průběhem se chci s Vámi dnes přátelé podělit, změnilo, je fakt, že se měl původně uskutečnit v jiném složení. A vůbec to není postesk, to je jen konstatování a především důkaz toho, že jediné, co jsem si v sobě plánovala, jednoduše NE – VYŠLO.

S kamarádkou Vladěnkou jsem tedy v pátek sedly do auta s několika málo věcmi, jak to u žen bývá, a vydaly jsme se naproti víkendu ve Vysokých Tatrách, které miluji mnohem, mnohem déle, než jak si možná někteří myslí. Tak, či tak, pro mě jsou Vysoké Tatry, stejně jako všechny ostatní hory na Zemi, místem inspirace, volnosti, respektu, aktivity, setkání, meditací, výzvou v mnoha směrech a v neposlední řadě možností, jak si desítkami fotografií zablokovat data v telefonu, kterým si všechnu tu dokonalost dokumentuji. Je skvělé, že si vědomě a svobodně můžeme vybrat postoje ke všemu a ke všem, a tím si zajistit průběh a děj věcí. Tedy my, co to třeba jen tušíme a jsme s touto pravdou srozuměni.

Cesta se odvíjela velmi poklidně. Miluji jízdu autem a nejsem žádný Fitipaldi, a také k průběhu jízdy přispěla skutečnost, že Vladěnka Slovensko příliš nezná. Ubytování proběhlo opravdu srdečně a není divu, neboť apartmán, jeho vybavenost, dostupnost, ale hlavně jeho poloha vzhledem k celým Vysokým Tatrám, byly excelentní a obě strany jsme si toho byly velmi dobře vědomé. Nebe si nezadalo s nebem italským a Sluníčko bylo ještě tak vysoko, že jsme si stihly celé páteční odpoledne užít v okolí Štrbského plesa, tentokráte pořádně zamrzlého, plného nadšených běžkařů, dětí i dospělých, prostě nás všech, pobíhajících radostně i udiveně po hladině vždy krásného jezera. Obě jsme se pak těšily na kávu, kterou nám i společně s milou komunikací, zajistil barman útulné kavárny, položené do bezprostřední blízkosti nádraží a zastávky zubačky, vozící nás po celý víkend prostorem mezi Štrbou a Štrbským plesem. Ještě nikdy jsem si neposeděla v tak pohodlném křesle, vyvolávajícím pocit domova, uprostřed komerčních prostor. Den se chýlil ke konci a my se těšily na ráno a celou sobotu, jediný den, který patřil celý nám a Vysokým Tatrám.

 20160122_171612       20160122_153145

Už ani nevnímám, kolika starostí jsem ušetřena tím, že neřeším, neplánuji, nevymýšlím horory o počasí, o časových údajích, o lidech které případně bohužel potkám, anebo žel bohu nepotkám, o jídle, které bude drahé, anebo nebude stát za nic, o přeplněném vlaku, o drahotě, anebo podezřele nízkých cenách… Každopádně mám tak ale mnohem širší prostor pro radost, nadšení a užívání si přítomnosti v úžasné přírodě, otevřeném prostoru a prostředí s lidmi, kterým hory učarovaly a jsou v jejich srdcích tak, jako jsou v tom mém.

Hned po snídani jsme vyrazily k nástupní stanici zubačky a s jedním přestupem jsme dorazily do stanice Popradská, kde začal náš celodenní, Sluníčkem zalitý výlet k Popradskému plesu a zpět po žluté značce do Štrbského plesa. Výlet v úplné pohodě na půl dne, kde vše plynulo velmi pomalu a hladce. Místa, kterými jsme procházely, obzory, které se před námi otevíraly i lidé, které jsme potkávaly, to vše bylo důkazem, že Tatry jsou naše, v TADY a TEĎ a není nic více…

Slovenské jídlo, čaj nalitý do obitého hrnku z várnice, vyhřátá terasa chaty na Popradském plese v pravé poledne, vyšlapané chodníčky a jakési jemné obavy vyvolávající cedule se zákazy vstupu v době zimního období do míst, kudy pokračovala naše cesta, hluk ozývající se do daleka z akce probíhající ve sportovním areálu ve Štrbském plese, mnohá krátká setkání s lidmi, které jsme míjely při jejich cestě opačným směrem, večerní film v televizi našeho pokoje i degustace vzorků Tatranského čaje různých příchutí a „síly“, to je nepatrný výčet vjemů, charakterizujících dokonalý den, dokonalého víkendu, kde pro nesmysly v hlavě nebylo místo. Jsem si jistá, že v každou chvíli tohoto a všech dní našeho života volíme, zda si chceme užívat, radovat se, milovat všechno a všechny, vidět maličkosti, slyšet Anděly, vážit si všech darů, být vděční za cokoliv, jsme-li si vědomi toho, že SAMOZŘEJMOSTÍ není v našem životě NIC.

 20160122_160633       20160122_155112

V den odjezdu jsme se probudily do mlhy a namísto úchvatného pohledu z balkonu našeho dočasného domova nebylo po tatranských štítech ani památky. No nevadí, nafotila jsem si ten pohled v sobotu ráno s východem Sluníčka tolikrát, že jsem si mohla celou realitu nakreslit. Rozvrhly jsme si po snídani program tak, abychom v 15.00 hodin mohly předat klíče ubytovateli a nastoupily před desátou do zubačky, která nás za 12 minut vyvezla do zamlženého Štrbského plesa, plného turistů, lyžařů a skupin dětí. Těšila nás skutečnost, že hned nad sportovním areálem při vstupu do Mlynické doliny se mlha rozestoupila a lesem začalo více a více intenzivně prostupovat Sluníčko. Po půl hodině už Vladěnka odhazovala svršky oděvu a spolu jsme žasly nad výhledy, které se nám po obou stranách doliny otevíraly. A sice jsme nedošly až k vodopádům na konci doliny, ale lavinového, kosodřevinového prostoru jsme hravě dosáhly a užily si teplého dopoledne tak, jak jsme si zasloužily. Zubačka jela krátce po 13.00 hodině do Štrby a my se v ní stihly ještě setkat s úžasným, téměř učebnicovým zástupcem Vysokých Tater, mužem, kterého krásné a otevřené srdce patřilo beze zbytku horám a životu v nich…a malinko tuším, že pro tuto chvíli i nám. Dokonalejší zakončení víkendu jsme si mohly jen těžko představit a věřím, že se někde mezi Štrbou a Štrbským plesem ještě setkáme tak, jak jsme si slíbili.

Jsme doma a nevím jak Vladěnka, ale já jsem další tři dny svého života „ŽILA“, a to nemá každý…

Děkuji za to Vesmíru a sobě, a děkuji také Vladěnce za její odvahu překonávat sebe sama, protože vím, o čem to je velmi, velmi dobře, a také jí děkuji za trpělivost s mými aktivitami, plány, nečekanými nápady, dětinskostí a užvaněností, které mnohdy vydají za celé velehory.

 S láskou a vděčností Vaše Johanka

704 total views, 0 views today