Bez emocí nemám šanci

22.02.2016

Spousta nových, i léta trvajících osobních vztahů, noví klienti, ale i lidé, co se vídáme dlouhé měsíce a roky, nespočet situací a moje zvýšená pozornost a citlivost v oblasti komunikace, mi odkrývají v posledních dnech jistou skutečnost o MĚ i ostatních. Kumulace informací, týkajících se mého projevu vůči lidem, a zpětně pak jejich projevu vůči mé osobě, mým počinům, mým rozhodnutím a mému životu jako takovému, mě očividně začaly upozorňovat na fakt, že svět čisté logiky, chladné racionality, manipulací, sebestřednosti, zažitých sobeckých způsobů a různých dalších pokřivených projevů EGA, je pro mě neuchopitelný, cizí a NEPŘIJATELNÝ.

KDO ale jsou Ti, jejichž řeči nerozumím? PROČ v Česku nerozumím Čechům? Jak to, že nejsem schopná někdy i po létech s někým navázat řeč a jednoduše komunikovat ani o běžných věcech, třebaže je mým blízkým příbuzným? JAK a KDY nastane ten moment, kdy snadná řeč přeroste do absolutního nepochopení a nesrozumitelnosti? A nemohu také opomenout opak, který je mnohem, mnohem důležitější, že s někým prostě sdílím to JEHO a on sdílí to MÉ bez překážek, hladce, dokonce i v případě, že naše rodná řeč je rozdílná a vlastně si ani příliš nerozumíme?

avatar čl.

Na množství otázek, které jsem si začala klást, mi začali odpovídat, především v mém soukromém životě prakticky všichni, třebaže různými způsoby. Rozbaluje se mi jasný vzorec, který ukazuje, že pokud si žije někdo ve svém světě, nehodlá jej ani sdílet, ani opustit, ani o něm alespoň obecně diskutovat, vědomě se do něj uzavírá, myslí si, že je tím zajímavý, opakuje neustále dokola svá stanoviska a svoje pravdy polovičatě, takže vlastně NE-SROZUMITELNĚ a NE-JASNĚ, hraje si na tajemného, nečitelného a „jiného“, velmi brzy mě přestává zajímat a bavit. A nepřipadám si přitom arogantně ani netrpělivě, jen už nemám ve svém životě čas, prostor ani ochotu hrát něčí divadlo a dobývat, překonávat a vítězit nad překážkami, které NEJSOU. Říkám si, čeho všeho je jeden schopen se dopouštět v domnění, že bude zaujímat PRVENSTVÍ a DŮLEŽITOST v životě toho druhého. Čeho všeho je schopen pro udržení tohoto svého „iluzorního“ pocitu nepostradatelnosti a jedinečnosti. Přitom je komické, že právě dobře pochopená a uchopená JEDINEČNOST, kterou máme bez rozdílu všichni ve Vesmíru, může být zárukou, že si svoje „POTŘEBY“ na druhých odpustíme.

Nemá smysl se tu vypisovat ze všech šílených a absurdních důvodů, které lidi vedou a nutí k MLŽENÍ, NEČITELNOSTI a HRÁM, protože jsou jich milióny, a také proto, že já se nezdržuji v životě být „NIJAKÁ“, dělat ze sebe co nejsem, kalkulovat, co teď a co potom, vymýšlet strategie v domnění, že jsem chytřejší, než ten druhý. Než bych něco vymyslela, sto krát zareaguji, ZE SEBE, ZA SEBE, přímo, jasně, a pokud nejsem někomu dostatečně srozumitelná, může se ptát. Anebo se třeba dobře dívat. Nemám obtíže s emocemi, s jejich projevem, tedy přesněji, většinou je nemám, neboť už vážně někdy nemám ani chuť pouštět se do zbytečností a zkoušet KDO z KOHO. Ubíjet argument argumentem, nachytávat na slovech, vysvětlovat nevysvětlitelné, plnit očekávání, omlouvat se za jejich nesplnění, zklamávat se z konfrontace představ a reality někoho druhého.

taj-mahal

VÍM, že emoce jsou mým světem, že emocemi překypující lidé jsou hektičtí, neovladatelní, divocí a krásní a ty miluji, a že ostatním, kterým vládne egoická představa o sobě, nerozumím, nesekunduji a nezávidím, ani kdybych to měla v povaze. Jednoduše proto, že jim není co závidět, a také proto, že do jejich SAMOTY a OPUŠTĚNOSTI, na kterých si tak zakládají v představě, že si postavili Taj Mahal, se stejně nikdo nikdy nedostane…a dobře jim tak!

S vděčností za všechna svoje „JÁ“

Vaše Johanka

724 total views, 0 views today