Na druhém břehu

01.03.2016

Mám pocit, že jsem na nějaké jiné planetě, než na jaké jsem byla doposud. Také mám pocit, že hovořím s lidmi jasně a otevřeně, že s nimi vedu řeč ve společném jazyce, jednoduše a zřetelně, takže není důvod nerozumět mi. Mám pocit, že se setkávám s těmi, kteří spí hlubokým spánkem, mají své sny a představy a pletou si je s realitou. Momentálně je navštěvuji v jejich snech, které trvají už celé roky, a pokouším se jim dát najevo, že realita je zcela jiná, než o jaké jsou přesvědčení. Asi mají něco se zrakem a sluchem, protože mě neslyší a dost možná ani nevidí.

Je smutné, že svůj stav nerozpoznávají ani se mnou, ani sami od sebe. Vedle reálných projevů jejich života, který obsahuje množství omezování, manipulací, zneužívání, vychytralostí, nelásky a bolestí, se tváří, jako by se jich jejich životy netýkaly. Své existence mlží a zkreslují, a je jedno, zda jsou oběťmi, anebo strůjci výše zmiňovaných jevů. Přivlastňují si situace, hmotu, blízké, úspěch druhých, distancují se od skutečnosti, že by snad žili v omylu, kráčeli zbytečně složitými cestami, smýšleli komplikovaně a egoisticky, jednali z pocitu nadřazenosti, anebo se zbytečně podceňovali. Nevidí, a už vůbec necítí nad Slunce jasné. Je, zdá se, úplně jedno, zda s nimi jednáte ohleduplně a soucitně, anebo na ně udeříte, abyste je vyburcovali a upozornili na fakt, že to, v čem žijí, trvá a trvá, nemění se, ba dokonce roste ve svém projevu a intenzitě, a vede tak či tak k jedinému, a tím je neodvratné PROCITNUTÍ. Stejně, jako žádný sen, ani tento stav nemůže totiž trvat navždy.

smutek 2

V mé profesi to znamená, že pokud klient uvízl ve svém „světě“ a není si toho vědom, anebo z něj nechce vyjít, jsou naše terapie zbytečné, a možná jen nesprávně načasované. Těžko mohu kohokoliv přesvědčovat o svém pocitu, zkušenosti, či vědění, pokud sám nemá zájem. A i když tu moje poslání končí, informace již vyslovené se ze Srdce nevytratí. Prožijeme společně pár terapií, a po čase se rozejdeme s tím, že navrhnu změnu terapeuta, anebo setrvání v zažitém, známém a zdánlivě bezpečném způsobu života. Dávno vím, že zdaleka ne každý člověk směřuje do lásky a radosti, ne každý zvládá život bez pesimismu, negativního způsobu myšlení a destruktivního naprogramování.

V osobním životě se s odděleností od skutečnosti setkávám snad ještě častěji a ta setkání jsou pro mě podstatně náročnější a smutnější, neboť jejich dopad bytostně pociťuji. Profese Vás naučí nestrannosti, dříve či později musí, protože jinak ji nemůžete dělat dobře, profesionálně a vlastně vůbec. Co ale dělat se slepými a hluchými blízkými? Jak se sžívat s arogantními a bezcitnými partnery? Proč se podílet z pozice rodinného příslušníka na intrikách a neosobním chování? Nač pěstovat přátele, kteří si z vás jen berou a berou do nekonečna? Nestačím se divit, když mě někdo obtěžuje svými telefonáty, přitom nevolá, aby slyšel mě, ale aby dokola plácal svoje, o sobě, pro sebe, přitom zcela nezajímavé a bez souvislostí. Zírám, když mi někdo chce nabídnout práci a přesvědčuje mě o tom, že já potřebuji jeho a ne on mě, anebo se přinejmenším potřebujeme navzájem. Nemohu uvěřit, že stokrát mnou opakované a vysvětlené někdo ne a ne pochopit, jednoduše proto, že nechce. Cítím se jako v divadle, když někdo přehrává svoje, rádo by city, emoce a dramatické příběhy, a je přesvědčen o tom, že mu na to „skočím“? Ze všeho nejvíce mě však stále dokola zraňuje skutečnost, že se ke mně lidé ještě stále chovají podle toho, zda jim plním jejich očekávání, či nikoliv, aniž by přímo řekli, o co jim jde. Tak jsem jednou milovaná a uznávaná, vzápětí nenáviděná a přehlížená, chvíli obletovaná a zahrnovaná pozorností, poté ponižovaná a neúspěšně ovládaná, jako bych byla hračka! A velmi dobře sama vím, že často dlouho trvá a tisíc krát stále opakuji jednu a tutéž věc, než konečně procitnu. Ale stále? Celé léta? A vždy s představou, že to bude podle mého?

premyslejici_muz

Tak ráda, z Duše ráda, chci s některými být, nejlépe na pořád, jen kdyby mě nepotřebovali vlastnit a mít „navrch“, ale jsem UNAVENÁ ze stanovování si hranic a také z vysvětlování, protože obojí už jen málokdo slyší, vnímá a respektuje. Jsem SMUTNÁ ze všech, kteří po roce 2012 stojí na druhém břehu, a ten se stále vzdaluje od břehu, na které stojím já – Vaše Johanka.

776 total views, 0 views today