Jen to uchopit…

10.07.2016

Rok 2016 přešel do své druhé poloviny, ten čínský ještě ve své polovině není. Kalendářní rok se děje ve znamení čísla 9, čínský rok ve znamení červené opice a já naposledy oslavila narozeniny se čtyřkou na počátku dosaženého věku. A co prožívám a zaznamenávám souběžně s těmito pomíjivými daty já, přímo v sobě?

andel-strazny

Nějak zvláštně jsem se přesunula do sebe a stále intenzivněji pozoruji a zažívám nepodstatnost okolního světa. Anebo spíše nedůležitost, která by měla nějak významně ovlivňovat a zasahovat do mé podstaty. Vnímám vše kolem, to ano, ale zcela zřetelně rozpoznávám rozdíl v dění kolem mě a zároveň slábnoucí vliv všeho toho dění na mé vnímání, jednání, cítění, vidění, akce a reakce uvnitř. Skoro bych řekla, že přestávám rozumět tomu, jak to mohlo do nedávna tak provázaně fungovat. A není to tak, že nereaguji a neprojevuji stále ještě svoji „důležitost“ vůči lidem, situacím a názorům v mé bezprostřední blízkosti. Spolu s mým, paradoxně v posledních týdnech mnohem čitelnějším, jasnějším a hektičtějším projevem ale jasně cítím, jak to ne-potřebuji, ne-chci, ne-musím… Předpokládám, že to k procesu, kterým si procházím, patří, abych uchopila a pojmenovala všechny ty důležitosti v mé hlavě a cítila tak jejich zbytečnost. Je bláznivé, k čemu všemu se vyjadřujeme, co vše chceme „držet“, kolik potřebujeme rozhodovat, odmítat, ovlivňovat, komentovat, rozebírat a vnucovat. Prakticky něco z toho a řady dalších „aktivit“ pácháme neustále, bez chvilky oddechu, do úmoru nás i ostatních. Vím bezpečně, že uvnitř rozpoznané zdaleka ještě neprojevuji a nevyzařuji, ale vím také zároveň, že tomu tak je. Slyším, že komentuji, když už není „co“ a „proč“. Vnímám, že se vztekám, přestože cítím hloupost takového počínání. Lituji ostatní, i když nutnost jejich procesů je mi jasná. Nepřeji a přeji druhým cestu, kterou si jen ze svého Ega dovoluji „rozhodovat“ a „hodnotit“, byť jen uvnitř sebe sama. A také ještě stále „bojuji“, a tento aspekt mi přijde nejzvláštnější. Bojovat se svými pocity, které stejně tak, jak přijdou, časem zmizí ve Věčnosti, anebo naopak zůstávají ve mně, ať chci, či nechci, bojovat s rozhodnutími, která přece mohu kdykoliv měnit, potýkat se se skutečnostmi o sobě, které tvoří mě, Janu Pasekovou, v rovině mentální, emocionální, fyzické, a hlouběji na úrovni Duše, a za které vím a cítím, že mohu jen vděčit Vesmíru, či Bohu. To vše je tak únavné a zbytečné, ale často zapsané velmi, velmi hluboko do většiny z nás.

klid

Nelze popsat ani vyjádřit, že za tím vším, co dnes píši, abych se vyjádřila a podělila s Vámi, je prostor a čas bez omezení a nekonečný svět lásky a naděje, o kterých snad něco alespoň tuším, ale především existence ticha a nicoty, kterou si ani představit nedovedu…prozatím, třebaže do ní neodvratně směřuji.

Buďte přátelé co nejvíce v sobě a užívejte si toho daru, i kdyby byl chvilkový a pomíjivý. Až se ve Vás ustálí a zabydlí, postačí jen jej uchopit.

S láskou Vaše Johanka

776 total views, 0 views today