Žít v Srdci

03.08.2016

Seznámili jsme se v baru. V mém rodném městě jsem žila bezmála sedm let, když jsem pocítila hned ráno doslova „potřebu“ zajít si na kafe do baru, ve kterém pracovala moje neteř. On byl v tom samém městě dva dny a stejný bar byl místem, kde se sešel s kamarádem ze země, odkud oba dva pocházejí. Není to žádný luxusní podnik, ale pro schůzku, anebo kafe a minerálku úplně stačil. Oba jsem si pro to, co jsme měli v plánu, vybrali místo přímo u baru. Seděli jsme sotva metr od sebe. Nemám tu v úmyslu popisovat, co mnozí z Vás jistě zažili, a možná že zdaleka ne jednou. Rozhodně ale stojí za pár slov proces, kterým si procházíme zase a znova, stále dokola, většinou se stejně mizerným koncem…

Ten večer jsem proseděla v baru celý večer, u kávy, toniku, občas v debatě s neteří, které s nárůstem hostů ubývalo prostoru pro komunikaci se mnou. Muž, který se už před nějakým časem rozloučil s kamarádem, popíjel pivo, seděl a mlčel.

Srdce 2

Vše v našem životě se stává viditelnější, zřetelnější a jasnější v tichu, myslím v tichu uvnitř sebe. Je těžké si představit bar, ve kterém je ticho a klid. Hluk hudby, energické diskuse návštěvníků baru, ani často velmi peprné akce a reakce zaměstnanců baru, nic z toho se Vás nemusí dotýkat a narušovat Váš vnitřní klid, soustředěnost ve Vašem nitru, anebo tiché pozorování všeho toho dění, samozřejmě nechcete-li tomu jinak. A ve stavu, kdy jsem byla zcela v pohodě, klidu a v „sobě“, spokojená uprostřed toho dění, které se diametrálně lišilo od prostředí mého klidného a povětšinou tichého domova, jsem začala vnímat jeho. Muže, který v tu chvíli možná už dobré dvě hodiny seděl, pozoroval, popíjel pivo a mlčel.

Ve světě lidí není podle mého nic nad neverbální komunikaci, nic nad pozornost, kterou věnujete jeden druhému, nad zájem, který vyvolává pouhá přítomnost někoho, kdo Vás zaujme, aniž by konal cokoliv, aby se tak stalo. A pokud víte, o čem tu píši, znáte ten stav, kdy skutečnosti o objektu Vašeho pozorování se začnou jedna za druhou vynořovat a vyvstávat tak jasně, že za jistý čas jste zmatení z toho, jak dlouho se vlastně znáte? Ale tím to nekončí. To, oč tu běží, je reakce Vašeho nitra na všechny ty pocity, emoce, informace a skutečnosti, které tu bez jediného slova plynou jako řeka krajinou, anebo mraky na obloze. V mém dnešním psaní jde na štěstí o emoce krásné, pozitivní, plné  klidu a pohody, bezpečí a jakési absolutní známosti, je-li možné vůbec takto popisovat a přibližovat setkání, které je tím prvním, a vlastně ani to ne, protože ani jeden z nás nešel na předem dohodnutou schůzku. Možná i právě proto je člověk občas sám sebou, bez plánu, bez záměru, sám v sobě. Žádné hry, žádné potřeby udělat dojem, manipulovat, vymýšlet si, vědomě a záměrně lhát, žárlit, přivlastňovat si, soudit…

cit 1

Přijímání vnějšího světa srdcem, neverbální komunikace, láska k lidem, bezelstnost a opravdovost každého z nás, nás nikdy nemohou zklamat. Tím, kdo se o naši dezorientaci a iluzorní vidění vnějšího světa bezpečně a zaručeně postará, je naše myšlení. Rozum na sebe nenechá nikdy příliš čekat, a zpochybní i den, či noc. Záleží jen na nás, kolik svému rozumu dovolíme posbírat argumenty, povzpomínat na předchozí zkušenosti, postavit dramaticky a tragicky se vyvíjející teorie o událostech příštích, zanalyzovat rady všech kolem a tak mu poskytnout „zazdít“ hlasy svého srdce.

Nemusím Vám snad ani vysvětlovat, že tomu tak bylo i v případě nás dvou. Všechno to nejopravdovější a snadné v tom vzájemném tichu se pomalu, ale zato jistě začalo hroutit pod tíhou slov, debat, otázek, odpovědí, snah a vznikajících plánů a záměrů každého z nás. Netuším, proč se z bezelstné a citlivé Bytosti stane v průběhu třeba i několika dní, či dokonce hodin, prakticky a zaujatě vystupující člověk, předpokládající, že sám „ví“ a „jedná“ nejlépe, samozřejmě za obě strany. To, že tak začne činit jen a jen ve svém vlastním zájmu, samozřejmě absolutně nevidí, anebo ani vidět nechce. Každopádně to vše, co prostě a jednoduše bylo krásnou realitou, odloží a vymění za své domněnky jen proto, aby se v tom nejlepším případě, a samozřejmě v případě zájmu, ke všemu tomu krásnému propracovával krok po kroku, pracně a mnohdy již zcela zbytečně celé dlouhé dny, měsíce, i roky. Nekonečné debaty, které nahradí vševědoucí ticho, bezbřehé přijetí celého, třeba i osudové setkání, zastoupí žárlivé scény, výslechy a výčitky všeho druhu a jistoty, sídlící přímo v Srdci, přebijí smyšlenky v hlavě. 

Co se mého příběhu týká, ztracenou důvěru, otevřenost a radost ze samotného setkání člověka s člověkem, to vše mi nejvíce pomáhá znovu nalézt přesně ten první večer, první setkání a všechny skutečnosti, které jsem zaznamenala v tom krásném tichu a bytí v sobě, kdy jsem jen přišla na kafe a tonik, popovídat si s neteří a prostě jen pobýt. Pomáhá mi den, který mi už od samotného rána napovídal, že se stane něco výjimečného.

telepathie

A co ten muž? Má to úplně stejně. Vždyť jsme o tom, že jsme se nesetkali náhodou, věděli ve svých srdcích oba dva hned ten večer. Stačí se jen vrátit k sobě.

Prosím přátelé, věřte sami sobě, svému srdci a intuici. Pouze tak nepropásnete báječný život, nádherné Bytosti, báječné příležitosti, svůj osud…

S láskou a vděčností Vaše Johanka

766 total views, 0 views today