Rodina

04.08.2016

Narodíte se do rodiny takoví, jací jste. Originální, jedineční, láskyplní, odevzdaní a odkázaní na rodiče, případně starší sourozence. Já jsem se narodila jako prvorozená dcera do rodiny, která mi měla poskytnout přesně to, co budu v průběhu dětství, dospívání a vlastně celého života potřebovat. A máme to tak všichni, bez rozdílu. Ta skutečnost, že vše je zcela JINÉ při pohledu a analýze Vašeho nitra, než okolního světa, dějů a lidí, je neskutečně uklidňující a mocná. Velmi Vám doporučuji, abyste s odvahou a v klidu vstupovali do všech životních situací, které se Vám jeví jako konfliktní, bolestné, anebo ohrožující. Zjistíte v závěru, že na konci je prosté NIC. Stejně tak je tomu ve věci rodiny a rodinných vztahů.

rodina

Ještě v období, kdy jsem chodila do školky, jsem měla velmi živý sen. Rodiče mě, i se všemi třemi sourozenci vzali na výlet autobusem. Když jsme z něj vystoupili, ocitli jsme přímo uprostřed pouti. Spousty kolotočů, barev, maringotek s různými tretkami, dovádějících dětí a jejich rozzářených očí. Byla jsem úplně zahlcená vším tím úžasným děním kolem, když jsem náhle uviděla odjíždět autobus, ve kterém jsme přijeli. S velkým nepochopením jsem se dívala na vozidlo, které odváželo moje rodiče i sourozence, a ti všichni mi vesele mávali a usmívali se. Není ani tak důležitý proces, který teď popisuji, jako pocit, který mi zůstal prakticky až do letošního roku. Cítila jsem totiž bytostně, že náš výlet byl naplánován tak, abych zůstala sama, daleko od domova, a pravděpodobně jsem se neměla nikdy najít cestu zpět, domů.

Nechci tu popisovat trauma malého dítěte, protože jsem snad ani žádné neměla, ale jak je možné, že jsem se s pocitem oddělenosti od rodiny potýkala ve svém nitru až do letošního června? Je zvláštní, jaké bariéry a překážky si v sobě vytvoříme, ale hlavně, jak si jimi zcela změníme a ovlivníme život. Ten můj se ve skutečnosti odvíjel přesně po vzoru vnitřní odloučenosti. Měla jsem jiné názory, jiná přání, jiné představy o životě, o rodině o vztazích, než uprostřed jakých jsem žila. Vlastně jsem ani vědomě nechtěla být STEJNÁ, ale v průběhu mnoha let jsem celou situaci vnímala jako permanentní nespokojenost mých rodičů se mnou, jako nedocenění mých vlastností, jako úplné oddělení od rodiny. Jediným záchytným bodem pro mě, alespoň v dětství byli sourozenci, a po celý život, až do dneška, moje babička. Když žijete s pocitem, že nikdy, nikdy nevyhovíte svým blízkým, že s Vámi mají starost, a že všechno, všechno je lepší než Vy, chcete, aby to celé trvalo jen po nejnutnější čas. Stejně tak jsem já opustila domov velmi brzy, a vdala jsem se.

bus

Můj samostatný život bez původní rodiny, moje vztahy, obě milované děti, stěhování se z místa na místo, různé těžkosti, které se Vám do života připletou, nic z toho mě ale nikdy uvnitř mě samotné neoddělilo o rodiny, a ani mě nepřestala přitahovat a fascinovat představa, že jsem milované a zařazené dítě svých rodičů, a také oblíbená sestra svých sourozenců. Tím, že jsem ale dostala příležitost odejít daleko od rodiště, jsem asi nejvíce získala v celém mém procesu uzdravování rodinných vazeb. Doslova jsem teď tedy byla na své POUTI sama, a přestože jsem vždy byla samostatná a schopná se o sebe postarat bez pomoci ostatních, ta vzdálenost sehrála zásadní obrat ve vnímání mých pocitů a stavů vůči rodině. Najednou nebyl, kdo by se mnou nebyl spokojený, najednou jsem byla mimo kritiku a také mimo věčné snahy z mé strany nezklamat, zalíbit se, prostě být přijímaná taková, jaká jsem.

Po devíti letech jsem se vrátila do rodného města s tím, že mě ani ve snu nikdy nenapadlo pokračovat ve svém dřívějším snažení. Pravda, koupila jsem velký dům, ve kterém já bláhová viděla místo pro celou rodinu, ale s posunem mého vědomí, mě velmi rychle přešly idealistické představy. Naštěstí jsem akcím a reakcím rodičů a sourozenců přestala dávno přisuzovat důležitost, a o svých kvalitách jsem věděla dosti na to, abych je snad potřebovala získávat od svého okolí. Jsem doma sedm let, a protože jsem snad dostatečně sama v sobě, potkala mě úžasná zkušenost.

V červnu měla moje maminka 70 let, a já, stejně tak jako všichni nejbližší jsem se účastnila oslavy jejích narozenin. Seděla jsem uprostřed toho dění, všímala si poklidu a harmonie, vládnoucí mezi všemi rodinnými příslušníky, krásného počasí, dobrého jídla a pití, dojetí mojí maminky nad krásnými a osobními dárky, a…cítila jsem celou svojí podstatou, že jsem se vrátila z POUTI domů.

rodina3

Děkuji Vesmíru za moje rodiče a sourozence, kteří mě odvezli do mého života, kde jsem se nenechala ničím a nikým změnit a příliš ovlivnit. Děkuji sobě, že jsem to skvěle zvládla. Děkuji za bdělost mojí babičky, která je se mnou stále a „ví“. Ten Anděl, aniž bych o cokoliv žádala a prosila, mi dává vše.

S vděčností a láskou Vaše Johanka

898 total views, 0 views today