Jak se (dnes) máte?

14.10.2016

Otázka, snad ze všech řečnických otázek nejpoužívanější. Ano, řečnických, protože znám jen velmi málo lidí, kteří se nad touto vyslovenou otázkou byť jen pozastaví. Snad kromě lidiček, kteří ke mně chodí na masáže, popovídat si, anebo jedou třeba na pobyty do Itálie. Ti si často doslova promýšlejí při cestě za mnou svoji odpověď, a já je samozřejmě nechci zklamat. A také v této souvislosti vidím všechny, kteří se mnou absolvují společné malování mandal, neboť tam, bez vhledu do sebe sama, nemohou vytvořit mandalu ani na jediné téma.

Otázku „Jak se máte?“ kladu vždy s velkým zájmem, a i když je při pohledu na člověka téměř jasné, jak se mu vede, otázka je důležitá především pro něho samotného. Umím si představit, že se postupně znovu začneme všichni ptát přátel, známých a svých nejbližších, jak se jim vede, a že nás bude opravdu zajímat jejich odpověď, a tu také i dostaneme. A myslím ne tu zdvořilostní, ale vytaženou z hloubi samotného Srdce dotazovaného.

Líbí se mi rozhodnutí jedné z účastnic letošních jarních pobytů v Itálii, které se vyslovila k této otázce tak, že ji bude používat místo pozdravu s tím, aby se nad sebou lidé začali opět zamýšlet a začali zkoumat a objevovat vše, co v sobě nosí, aniž o tom vůbec mají tušení. Jasná odpověď na stav našeho nitra nás připravuje na spousty dalších odpovědí, které hledáme většinou mimo nás u známých, přátel, terapeutů, rodiny…Jak ale může někdo mimo NÁS třeba jen tušit, co se v nás odehrává, po čem toužíme, co si přejeme, čeho se třeba obáváme? Jeden můj vzácný přítel kdysi vyprávěl, že jako numerolog dostává spousty písemných dotazů a přijímá stovky telefonátů s otázkami lidí, co mají dělat? Při jeho reakci, kterou směřuje k odpovědi z nitra tazatele samotného, se dočkává po většinou ticha. Lidé ani netuší, jak se mají, jak se cítí, co si přejí, a co ne.

rec-2

Ztrácíme kontakt s okolím, ztrácíme rodiče, děti, přátele. Ztrácíme sny a plány, ztrácíme pevnou půdu pod nohama, a to vše jen proto, že jsme ztratili kontakt se sebou samými. Ztratili jsme číslo na sebe sama, netušíme adresu, neznáme adresáta. Nejdříve se potýkáme s komplikace v oblasti hrdla, krčních mandlí, jazyka, štítné žlázy a krčních svalů, později vnitřní a pak i vnější samotu nezvládají ledviny, plíce, trávení, následuje srdce a dokonce i život sám.

Stále jen žvaníme o ničem, staráme se, o co se starat nemáme, víme, kde co lítá a co cítí a myslí si ostatní, a o čem nevíme prakticky nic, jsme my sami. Už se sami o sebe ani zběžně nezajímáme, přestáváme cokoliv cítit a přitom to chceme po všech kolem dokola. Já sama se v posledním čase dočkávám podivných komentářů na můj vnitřní stav od lidí, kteří sami se sebou mají dosti co dělat a o mém nitru, už proto, že si sami se sebou neporadí, nemohou absolutně nic tušit. Vlastně se velmi rozšířilo „přesné vědění“ o tom, co si myslí, přejí a cítí druzí… Je přitom jisté, že se nebudou lidé jeden druhé se zájmem a upřímně ptát na jejich stav, když sami ani nezavadí o ten svůj…

Udělejte si prosím chvilku a položte si otázku „Jak se (dnes) mám? Většina z Vás se dostane do stavu naprostého TICHA. A přesně o to ticho jde, protože až z něj, jednou, časem, začnou vyvstávat odpovědi, které Vás zcela jistě překvapí, a také i dovedou ke všemu, k čemu si jen budete přát přátelé.

A jak se mám dnes já? Mám se báječně, mám se tak, jak si zasloužím.

Vaše Johanka

720 total views, 0 views today