Dnešní neděle

19.07.2015

Dnes ráno jsem po probuzení zjistila, že můj syn k nám na noc přivedl svého kamaráda. Neviděla jsem ho mnoho krát, měla jsem o něm jen pár informací, o jeho škole, o tom, kde žije a kde bude žít, až jeho rodiče dostaví domeček, o tom, že hraje tuším na kytaru, že má rád muziku….

Nabídla jsem mu kávu a snídani a posadili jsme se do kuchyně, syn spal a my si začali povídat – o všem možném, o jeho studiu medicíny, o jídle, které jsem připravila, o tom co dělám a tvořím já, žádný záměr, žádný plán, žádná dohoda, jen plynutí a odvíjení se úžasného příběhu, který může změnit, a věřím, že změní celý jeho život…

„Nosíte brýle, kolik máte dioptrií?“

„Tři a zhoršuje se to…“

„Míváte návaly vzteku?“

„No jéje, jsem cholerik, všichni mi to říkají…“

„Nemáte v pořádku játra, víte co s tím?“

Mlčení…údiv… „nevím…“

„Znáte svoji numerologii?“

„Neznám, ale zajímá mě to…“

…počítám, povídám, urovnávám si informace, předávám je tak, jak cítím, sleduji jeho reakce, dávám mu jednoduché otázky, mám více a více jasno, vše se točí neustále kolem jater…budoucí lékař o žádné prodělané nemoci neví, neléčí se, kouká na mě jako na zjevení…

„Možná…nechápu“…začínají ho ovládat emoce…odkládá brýle…

„Maminka zemřela na játra, když mi bylo 14“ sotva drží pláč, který se nezvratně blíží… „všichni se divili, jak jsem to vzal chladně,nechápal jsem, co se dělo…

…ale, víte…zlobil jsem… nezlobil bych, kdybych věděl, jak to dopadne, byl bych jiný…“

„…všichni mysleli, že je alkoholička, ale ona nepila…potom zjistili, že měla genetickou vadu…a hned po ní, na pobytu v lázních, zemřela její maminka, moje babička…když se to dozvěděla, prostě umřela na infarkt…“

Chvíli mlčím, dávám tomu čas, vidím je teď obě dvě, jedna i druhá jsou po levé straně za ním…o kus dál dědeček…vidím, že maminka je ráda, že se vše otevřelo, že se to děje TADY a TEĎ, přišel si pro TO…

„Maminka ví, že jste zlobil jako každý normální čtrnáctiletý kluk, nesouviselo to s tím, k čemu směřovala, je stále s Vámi, i teď a tady“ vysvětluji opatrně…

Žádá mě o vodu, točí se mu hlava, je mu špatně, chce se mu zvracet…a pak…přichází úleva, pro něj nepochopitelná, osvobozující úleva, a nyní i pláč…maminka se usmívá a klid a mír se rozlévá do celého prostoru kolem nás… do domu přilétají dva krásní motýli…obě ženy se mu přiletěly symbolicky ukázat…

děkuji za tyto pomůcky Vesmíru, nejsou pro mě, jsou pro něj, jen a jen pro něj…

Posílám ho ven, dnes už to stačilo. Leží na lehátku, kouká do přírody, do kopců, vše se v něm zklidňuje a on se cítí – podle jeho slov – jako blázen a je šťastný, tak jinak, jinak než jindy…

Posílám ho do sprchy, aby vše nepotřebné smyl a nechal odejít do Věčnosti, do odpadu, prostě do nenávratna…

Odjel chvilku na to, a vím, že smrt jeho maminky, tak, jak ji dnes pocítil, ho posune a změní navždy, osobně, a stane-li se lékařem, tak i profesně. Jeho játra, psychika, zrak a hlavně zraněné a smutné Srdce se zlepší, napraví, uzdraví…

Víme to oba dva, ON i já.

Dnešní neděle se povedla.

S láskou Vaše Johanka.

1,870 total views, 0 views today