Víte, co děláte?

15.10.2015

V posledních dnech se mi sešlo více životních příběhů, ve kterých se klienti, i osoby mě blízké, prezentují jako milující rodiče, kterým jde nade vše o jejich děti, o jejich blaho, o jejich zdraví a jejich štěstí. Skloňují jména svých dětí ve všech pádech, popisují se jako citliví, vstřícní a starostliví pečovatelé svých ratolestí, jako obětavci, kteří jsou pro svoje děti schopní udělat možné i nemožné…

Celou tu svoji „lásku“ ke svým malým, pubertálním, anebo již dávno dospělým dětem ale prokládají, a to velmi důkladně a obsáhle, svými životními tragédiemi, žijícími spolu se svými patrnery… no spíše ne-partnery, ve svých rodinách – „ne-rodinách“. Takže nakonec většinou milované děti vystupují v různých rolích, které se jejich milujícím rodičům nejvíce hodí. Od role dítěte, které potřebuje úplnou, (asi jakoukoliv) rodinu, přes dítě citlivé, které by nesneslo změnu ve vztahu rodičů, dítě, jehož nároky jsou v dnešní společnosti tak vysoké, že by jej případný rozpad rodiny úplně intelektuálně a společensky zničil, až po dítě, které žije v představě, že je součástí rodiny, rovnající se pohádce…

rodina

Je zvláštní, jak rodiče smýšlejí, nejspíše celá dlouhá léta, o svých dětech, jak je používají ve svůj prospěch, pro svoje alibi, omluvy, výmluvy, proti sobě navzájem, proti sobě samotným, a přitom o tom ani neví…

Vážně o tom neví! Opravdu o tom neví?

Mám za sebou rozvod s alkoholikem, je tomu už 25 let. Dcerka měla tři roky a ani mě nenapadlo myslet si třeba jen na chvíli, že by její otec, při svém vztahu k alkoholu, mohl sehrát jakoukoliv krásnou úlohu v jejím životě, a v mém také, samozřejmě… Před 15 lety se mnou postupně, ale za to systematicky, přestal komunikovat druhý manžel, a tak jsem po čase, kdy se naše komunikace neozdravila, odešla s dcerkou, a tehdy už i se synem ze vztahu – ne vztahu, kde naši oddělenost vnímala už i dcerka sama… Po dvou vztazích, se dvěma dětmi, jsem vztahy na jistý čas neřešila, nicméně od té doby uběhlo 15 let a moje děti by samy nejlépe mohly popsat svoje životy s jejich maminkou, tatínky, potažmo mým přítelem…

Asi nejsem maninka století, ani vzor dokonalosti, dokonce je jisté, že moje životní situace v obou manželstvích, i ve vztahu po nich, nabízela nekonečnou řadu řešení, lepších, citlivějších, ne tak definitivních, co já vím?

Jsem si ale jistá jednou věcí. Nikdy jsem děti nepoužívala a používat nebudu k mým hrám a pro moje účely. Hovořím s nimi celý život na rovinu, ví o tom, jaká jsem, berou mě takovou, jaká jsem a já je beru jako ty nejlepší děti ve Vesmíru, se vším, co je v nich a jaké jsou. Milují svoje tatínky a prarodiče, nevydírají ani ony mě, ani já je. Můžeme se na sebe spolehnout, a víme, kde jsou naše slabiny, klady i zápory. Nikdy jsem jim nehledala náhradní tatínky, nikdy jsem před nimi nic a nikoho neskrývala a stála si za svým, ať to bylo cokoliv. Když nastal čas, popsala jsem jim, co bylo mezi mnou a jejich tatínky, a vyzvala je, aby se ptali i jich, budou-li cítit potřebu.

 Jsem šťastná a oběma vděčná za toleranci a množství svobody, které mi vždy dali a dávají stále.

Jsme tři a jsme rodina.

A jak jste na tom přátelé Vy?

Víte, co děláte pro svoje děti tím, jak žijete? Tušíte, co si tím odnášejí do svých životů? Domýšlíte, jak bude vypadat jejich osobní život, když je zatahujete do svých partnerských záležitostí? Vnímáte, jak se snadno dají vtáhnout na něčí stranu, aniž by chápaly, oč běží? Vážně si myslíte, že stojí o Vaše oběti, které jim mnohdy připomínáte?

Já sama za sebe, teď z pozice dítěte svých rodičů, ani dodnes nemám zmapováno všechno to, co se mezi mými rodiči dělo, co se stalo a stát se raději nemělo, a naopak, pro co se nikdy nerozhodli a možná se i rozhodnout měli…Vím jen, že mnohými aspekty života mých rodičů žiji dodnes…

S láskou Vaše Johanka

Dovětek:

Požádala jsem dceru Janičku (28 let) o její názor, názor dítěte na své rodiče. Tak uvidíme…

920 total views, 0 views today