Téma první: Příjímání sebe sama…

02.03.2014

Jako asi každá slečna jsem se dříve ve svém věku (14-16) dost kritizovala. Neměla jsem ráda svůj velký nos a ne nadarmo mi ostatní říkali třeba čarodějko, nebo že můj nos je jako skokanský můstek. Smáli se tomu a já se smála s nimi. Jen jsem nechtěla dát najevo, že mi to vlastně jedno není a, že mě to i trápí. Další můj „velký problém“ bylo to, že jsem měla uši, které mi odstávaly. Neexistovalo, abych si udělala culík a, aby mě ostatní tak viděli. Ostatní se mi posmívali, říkali mi velmi známé narážky typu „ušoplesk“, či rovnou slon. Šla jsem na operaci. Byla jsem nejstarší pacient, a velmi operace lituji, neboť jsem mé uši milovala. Taky jsem mívala problémy se zuby. Těm se říkalo, že jsou zase křivé jako šachovnice. Tohle se kolem mě točilo pár let. Ale čím víc jsem byla starší, tím více jsem se líbila sama sobě. Nevím, čím to bylo a co způsobilo, že jsem se dopracovala až k osobní maximální spokojenosti. Prostě jsem se jednoho dne nějak odhodlala, a i když to pro mě ze začátku bylo dost trapné, tak jsem se překonala a začala si říkat jen „jsi boží a krásná“ říkala jsem si to pořád. Když jsem se ráno viděla v zrcadle. Když jsem šla do školy. Když jsem jela v autobuse. Také jsem začala vnímat krásu jiných lidí. Pamatuji si situace, kdy jsme s holkama komentovaly zase jiné holky a jejich kritické věty k nim. Jen já většinou řekla: „Vždyť je hezká“. Přece každý má své kouzlo. Ony i my. Všichni. Ale tohle se netýká jen vzhledu, ale i povahy samozřejmě. Dříve pro mě bylo těžké najít na sama sobě pozitivní vlastnosti. Vždy to byly jen ty negativní. Jsem náladová, jsem urážlivá nejde mi to ve škole, neumím se soustředit… zatím co když jsem se zeptala ostatních proč se semnou vlastně baví co je na mě tak dobrého řekli mi spoustu věcí, které mi na mě samotné vůbec neseděly. Také jsem se hodně škatulkovala mezi různé skupiny lidí, a „musela“ být jako oni něčím se podobat, aby mě vzali mezi sebe. Vidím to i dnes u mladších lidí, i když mě je pouze 18 let. Ale když srovnám to, co dělají mladší ve věku, kdy jsme my skákali po stromech a stavěli bunkry… ale to je zase jiné téma. Chci říct, v mladším věku jsem měla spoustu problémů se svým vzhledem, problémy, které se mi zdály být neřešitelné, a že už taková budu prostě celý život. Ale když jsem změnila svůj vzorec myšlení v tomhle směru a vlastně ve všech směrech, tak jsem postupně nacházela čím dál tím více hezkých věcí. Jak na vzhledu, tak povaze. Mám se ráda, a nejsem nějaký egoista namyšlený (doufám teda =D), nicméně je můj život rozhodně lepší než kdy předtím. Člověk si nemusí pokládat otázky typu „proč se semnou ostatní nebaví ? Co je na mě špatného ? Jsem divná ? Ono když se s vámi někdo nebaví, je to řekla bych jejich problém, protože oni neví, o co přichází. Nebo zkrátka nejsou na stejné frekvenci jako vy. A potkáte třeba daleko lepší lidi. Je to jako ztráty – a nálezy života. Navíc myslím, že člověku je i lépe s někým, kdo ho přijímá a má ho rád takového jaký je, než být s někým, kdo vás zná…no zná…vlastně vás ani nezná…myslím tím, nezná vás takového, jaký jste – jaký jste doopravdy. Mějte se rádi, buďte se sebou spokojeni a hledejte ty hezké věci. Protože jste dokonalí….a …i vy máte své osobní kouzlo…každý ho má! Tak proč ztrácet čas tím, že se zaměstnáte nedokonalostmi? A pamatujte, že to co si o vás myslí druzí, není ani váš problém, a ani vaše starost. Kirsten D.

Období dospívání je velmi důležité a citlivé období, ve kterém jsou naše bezprostřednost, originalita a jedinečnost ohroženy vlivem rodičů, autorit a všeobecných pravidel o tom, co je důležité, potřebné, slušné, morální a ode všech dospělých bez výhrad očekávané. Období, které může být počátkem, anebo koncem našeho života vycházejícího z našeho nitra, naší podstaty, našeho čistého JÁ. Dětský a bezelstný svět se pozvolna začíná mísit se zaručenými návody, radami, příkazy a zákazy dospělého okolí, které již dávno zapomnělo, jak léta objevování sebe sama chutnají, jak tisíci otázkami hledáme tisíce odpovědí, které jsou zásadní pro náš celý další život. Zachovat si v těchto letech přirozenou důvěru v naše schopnosti, dary a budoucnost je tím jediným nejdůležitějším, co máme za úkol, který je i bez vlivu okolního světa často dramatický, nesnadný a bolestný. Přitom jsme na svět nepřišli s jedinou negativní myšlenou, s jediným kritickým pohledem na cokoliv, s jedinou pochybností o sobě a všech ostatních bytostech v celém Vesmíru. Jak je možné, že se necháme ovlivnit informacemi zvenčí, jak je snadné uvěřit hodnocení, kritizování, podsouvání a vnucování individuálních, či kolektivních myšlenek o tom, co JE a NENÍ tzv. pravda o nás samotných? Odpověď je zcela snadná, alespoň pro mě – ztratili jsme víru a lásku v sebe, a tím ve všechny a všechno ostatní… a věřte, jsem mnoho let ve své profesi svědkem procesu znovu objevování toho největšího, s čím jsme tu, na Zemi přišli – našeho vlastního Srdce.
Přeji Kirsten a všem mladým a krásným lidem, a vlastně úplně všem bytostem, aby své Srdce, je-li potřeba znovu nalezli a navždy s ním zůstali ve spojení.
S vírou ve Vás Zůstávám s Vámi.
 
Vaše Johanka

1,780 total views, 0 views today