Smutek v mém srdci

03.03.2014

Na prosinec 2012 jsem se těšila jako malé dítě, přestože jsem netušila, co přinese, věděla jsem, že to bude skvělé, velké a ne pro všechny. Vždyť ale také ne každý se koncem roku 2012 zaobíral, zajímal se o něj, anebo od něj něco i očekával. 21. prosinec samotný pak proběhl klidně, nenápadně a běžně …alespoň se tak tvářil Po patnácti měsících a v průběhu celého období „PO TOM“ jsem denně svědkem různých důkazů o tom, v čem se dnes nacházím, svědkem objevů o sobě samotné, účastníkem procesu léčení a uzdravování mých vlastních, i převzatých vzorců výchovy, chování, vystupování, ale především hlavním aktérem transformace mého „JÁ“ na „MY“, přerodu z existence v dualitě do „BYTÍ TADY A TEĎ“. Paradoxně vše co prožívám v sobě, vypadá v realitě zcela opačně, než jsem si jen dokázala představit., ale to je úděl očekávání, většinou padne vše a nezůstane kámen na kameni… No, vítejme v realitě! Tuším, že prozatím nejsem vůbec schopná pojmout ten úžasný proces, pro který se každý z nás mohl svobodně rozhodnout se vším, co nám do reality přinese. Pokud nepochybuji o sdělení, že VŠICHNI VÍME VŠECHNO, pak můj obdiv nad sebe samou a všemi odvážnými nemohu nikdy dostatečně popsat a vyjádřit (o což stejně ani nejde)… Můj život se pomalu, ale jistě zjednodušuje, realita začíná postrádat pojmy „BYLO“ a „BUDE“, uvědomuji si, že cokoliv řešit, komentovat, vnucovat sobě či ostatním, dělat si tzv. názor na cokoliv a kohokoliv, plánovat či dokonce očekávat pro mě mizí ve Věčnosti, a s tím se začínám více, či méně smiřovat. Jsem si také plně vědomá toho, jak komické je z tak ohromného, Vesmírem požehnaného procesu dělat něco nesnadného, hodného smiřování se. Vždyť je to takový dar a odměna přestat sebe a zbytek světa krmit smyšlenostmi a důležitostmi, které nikdy nebyly, nejsou a ani nebudou existovat jinde, než v našich hlavách… A proč tedy smutek v mém Srdci? Víte, daleko snadněji se mi přijímají pravdy a realita mého života – tu jsem v klidu, míru a pohodě, i když mnohá zjištění o sobě samé jsou velmi, velmi překvapivá, prvotní reakce občas ještě kritické, proces uklidňování se je více, či méně zdlouhavý… přesto, pevně VĚŘÍM, vlastně VÍM, CÍTÍM, že jsem přesně tam, kde si přeji být a jdu tam, kam patřím. Co se mi zatím příliš nedaří je to, co vnímám kolem sebe, myslím v bezprostřední blízkosti, u těch, co zatím ještě tvoří i můj život, i když už ne na dlouho. Dopřávám si čas, abych přijala skutečnost, že většina zůstává ve svých snech, iluzích, sebeklamech, jdou si za svým, bez ohledu na ostatní, anebo naopak se svým osudem nehodlají pohnout a svalují různé viny na všechny kolem sebe. Většinou už jen tiše a rezignovaně sleduji, jak mé iluzorní světy upřímnosti a lásky pomalu opouštějí Ti, kteří přesouvají své lži a pravdy k těm, kteří ještě NEVÍ a NECÍTÍ, poslouchám výmluvy a vykonstruované důvody u těch, kteří nemají v úmyslu se hnout z pozice „věčného spánku“. Běhám s tím vším po kopcích, hrabu se na zahradě v hlíně, tvořím s těmi, co tvoří také, raduji se z každé bytosti, se kterou sdílet je velkým štěstím… a snad se smiřuji, smiřuji se vším, co jsem si zvolila, abych smíření časem vyměnila za čistou vděčnost a pokoru ke svému životu, ke každé Bytosti, k Vesmíru, k přítomnému okamžiku i za cenu ztrát, které mě bolí v Srdci, i když už vím, že nikdy ztrátami nebyly a nejsou…

Vaše Johanka

111love-heart-cloud


866 total views, 0 views today