Všechno je tu pro mě…

17.10.2014
 
Tak velmi dávno se započala moje cesta ke skutečnosti, obsažené v názvu dnešního mého psaní. Tolika mnoha svými iluzemi a domněnkami jsem si prošla, s tolika bytostmi jsem se setkala a rozloučila, tolik možností a zkušeností jsem prožila, než jsem se ocitla na prahu poznání, jak zbytečné bylo vždy moje snažení, jak jednoduchý a překrásný je můj život, když přijmu skutečnost, že celý Vesmír tu čeká právě na mě. A jak osvobozující je pro mě spolu s touto pravdou i jistota, že právě tak čeká celý Vesmír, se všemi jeho nabízenými možnostmi, i na každého z Vás…
 
V sobotu ráno mě budí téměř modrá obloha, teplo, bezvětří… Po pravidelné hygieně a snídani, sbalení a s čistou hlavou, vyrážíme do nedalekého městečka, obklopeni horami, stromy, přírodou, potoky, klidem a stejně kouzelnými a krásnými bytostmi, jako jsme my dva. Jen vnímám…ne všechny ty bytosti o tom jen tuší…o veškeré té kráse kolem i uvnitř sebe – jen tak si plují tady a teď, vstříc osudu, dobrodružství, poznání, některé s vytýčenými cíli a úkoly, které si dávno vzaly do hlavy a teď nastal čas je zvládnout…
 
Po výstupu z lanovky se vydáváme k potoku, hned z rána nechat odplout s ledovou vodou vše, co bychom vláčeli nesmyslně do kopců, do hor, prostě do míst, kam odpadky nepatří, a kde by nám beztak bylo řečeno, abychom si to své odnesli zase pěkně domů… jeden by řekl, že jsme uhnuli z vytýčené trasy, abychom se pozdravili s potokem, ale jak lze vlastně uhnout ze své cesty? No řekněte sami…
 
Jsem tu poprvé, vím jen, že jsem ve správný čas na správném místě, vše je tak, jak má být, a tak si jdu, momentálně přírodním živlem zdevastovaným lesem za něčím, co mě má teprve potkat, v těsné blízkosti bytosti, která mi svojí tichou přítomností, zkušenostmi a neohrožeností vytváří bezpečný prostor, aniž by to možná jen tušila…
 
Uvědomuji si, vzdálena od povinností, stereotypu, civilizace, techniky a hluku, jednoduchost svého bytí, ticho, absenci čehokoliv, co by provokovalo moji mysl, za to však nekonečný zdroj přírody, který začíná vytahovat z mého nitra pocity, emoce, lásku a narůstající příval energie a údivu nad tou krásou kolem, která se po několika hodinách začne jevit pro mě téměř neúnosnou ve své velikosti. Čím více se vzdalujeme každodennosti, tím více se obracím ke své Duši, která je vybavená na sdílení „nekonečna“ mnohem více než já sama, a také si uvědomuji metr po metru více a více smysl mého setkání se s bytostí, která je mi průvodcem, společníkem i zrcadlem.
 
Po několika hodinách cesty, ukotvená v sobě, v tady a teď, včleněná do prostředí, mému srdci tolik blízkému, a beze zbytku zcela vtažená do společného sdílení této cesty s bytostí, toho všeho tady znalou, už pouze dokážu radovat se, být šťastná, plakat, být věčná a ku podivu, v mém případě, i déle a déle mlčet – prostě jenom být. A pokud se zdá, že právě v tomto bodě je vše za mnou, teprve mi dochází, vzhledem k okolnostem, že to celé se odehrává pro jeden jediný okamžik, který má proběhnout v mém nitru, v mém srdci, v mé Duši, okamžik, kdy překročím samu sebe, svůj stín, své domnělé hranice a použiji ve vší kráse svá křídla, abych se pustila tam, kde jsem již tak dlouho nebyla…
 
 Tento, od samého počátku krásný den, ty překrásné hory, které tu stojí věčnost, všechna ta letmá setkání se všemi bytostmi tu, daleko nad vším složitým, ta radost ze života, která mě již delší čas vědomě zaplavuje, ty okolnosti tady a teď, ten průvodce a Anděl v jedné osobě v mé bezprostřední blízkosti a ten zázrak překonání něčeho, co překonáváno vlastně nikdy být nemuselo, to a milion dalších zázraků mě ujistilo v tom, že všechno je tu pro mě – pro nás – pro Vás.
 
Chce to jen věřit, nechat vše k sobě přijít a nebránit se.
Věnováno muži, jako projev lásky a úcty za společné sdílení a poděkování za podporu při překonání některých mých omezení.
Vaše Johanka
10660147_664312040331021_6915261794513053481_n

816 total views, 0 views today